Donald Trump v zrcadle

Přemýšlejme o něm. Ukazuje nám mnohé z toho, co jsme potlačili a vytěsnili.

„Lidé, kteří jsou si sebou příliš jistí, jsou ve skutečnosti nejistí. Celý náš život je nejistý. Pocit nejistoty je tedy blíže pravdě než iluze a klam jistoty,“ napsal Carl Gustav Jung. „Z dlouhodobého hlediska přežívá ten, kdo je lépe přizpůsobený.“ V čem ve světle takového uvažování vězí tajemství úspěchu Donalda Trumpa? Nad tím se zamýšlí jungovský analytik Vlado Šolc, který žije ve Spojených státech a tento fenomén bedlivě studuje od počátku prezidentské kampaně v USA.
Narcismus má v zásadě dva různé, ale vzájemně propletené kořeny. Buď je to rané trauma, nebo vysoká míra očekávání, nároků okolí.

U traumatu jde o intenzivní oslabování ega (já) bolestivými útoky. Pocity studu a nedostatečnosti, jež bolest produkují, vedou ke kompenzaci a vytvoření nezdravého obranného narcistního postoje, kdy já říká „já se nedám, jsem silnější a výjimečnější, než si myslíte. Ti, kdo mě měli ochránit, selhali, proto se musím spoléhat pouze na sebe sama.“ Tím se však ztrácí i láska k bližnímu…

Narcistní ekvilibrium, jak je nazvali Heinz Kohut a Otto F. Kernberg, je ve vyváženém stavu, když já balancuje mezi schopnosti ustoupit a útočit; uplatnit zdravou míru inferiority (méněcennosti) a grandiozity (velikášství). Zdravé fungování vyvažuje přirozené pocity studu a malosti. Bez notné dávky grandiozity bychom nedokázali podstoupit riziko a překonávat běžné bolesti.

Když ale já ztratí s touto bolestí kontakt, propadne hypnóze vlastního obrazu, tak jako Narcissus z řecké báje. Nemesis, bohyně spravedlivého osudu, lstivě přivedla Narcise k tomu, aby se zamiloval do Echó, krásné nymfy, která dokázala pouze opakovat to, co Narcissus vyřkl.

Trauma zpravidla buduje obranný postoj. Ten vytváří kompenzační fantazii, jejímž cílem je uchlácholit negativní traumatické vzpomínky. Často vede k narcismu, který pak hledá zdroje moci pouze v obranách já (Freud navíc zdůrazňoval autoerotický aspekt narcismu). Tím se vzdaluje svému nevědomí a odštěpuje (split-off) nechtěné pocity ze svého zorného pole (do nevědomí).

Přemíra idealizací

Druhá forma narcismu pramení naopak z nedostatku nesnází, které přispívají k budování obran a odolnosti vůči nepříznivým podmínkám; je výsledkem nezdravého nafouknutí (inflace) já přemírou idealizací. Já si nevybuduje své obrany v reálném světě, protože je udržováno ve zlaté kleci. Jinak řečeno i běžné nesnáze jsou vnímány jako velice bolestivé, protože já zůstává ve stavu infantilní citlivosti.

Tento druh narcismu vzniká neustálými nároky a očekáváními, že dítě bude chytré, bohaté, vzdělané a podobné jako táta nebo máma. Já je pod neustálým tlakem kritiky, jež může byt velice explicitní, nebo vzniká jako pocit a výsledek nevyřčeného tlaku. Grandiozita je živena neustálým poukazováním na výjimečnost, podporována snadnou dostupností všeho, co si zažádá. Já strádá nedostatkem opravdové lásky a obrátí se „autoeroticky“ k sobě samému.

Narcistní osobnost ztratila kontakt se svým studem a méněcenností. Na povrchu velice silná, uvnitř ale překypující úzkostí a strachem.
Nedostatek nesnází postupně formuje falešný ideál, který opovrhuje slabostí. Paradoxně se jí ale nesmírně bojí. Slabost je vnímána jako velice ohrožující pro „dokonalou“ osobnost, která si tuto slabost za žádných okolností nemůže přiznat. Co se ale stane s pocity studu a nedostatečnosti, které jsou nevyhnutelné? Jsou kritizovány, opovrhovány, snižovány, a tak postupně vytlačovány do nevědomí. Neuróza, říká Jung, je stále náhražka za legitimní utrpení.

Vzniká narcistní osobnost, jež ztratila kontakt se svým studem a méněcenností. Na povrchu velice silná, uvnitř ale překypující úzkostí a strachem. Nežádoucím strachem. Jak se ale zbaví této úzkosti, jejíž intenzita je přímo úměrná tlaku potlačení? Projekcí na vhodný objekt! Již se nemusím bát svého já, protože jsem našel viníka mých problémů ve vnějším světě. Ať jsou to Židé, Romové nebo muslimové… Náboženské války se od věků vedly ve jménu dokonalého božství a proti „zlu“, jež nepřítel ztělesňoval.

Jestliže se obsahy a energie zcela „odtrhnou“ od vědomé kontroly, sestoupí na úroveň kolektivního nevědomí a „vyprodukují“, resp. vyprovokují mytologický obraz dobra a zla. Já se identifikuje s hrdinou spásy, spasitelem, a „temné“ emoce jsou vymrštěny ven.

Dochází k zjednodušení a černobílému vidění světa. Emoce naberou syrových, nízkých rozměrů. Zlost a strach se vyjadřují lehce, protože jsou jednoduché a „oprávněné“. Dilema, jež pramení z komplexnosti emocí a morálního vhledu, odpadá. Jde o hru, kde vítěz bere všechno, s poraženým není soucitu. Není moc prostoru pro kompromis, empatii či uvažování…

Já vám ukážu!

Donald Trump hraje přesně tuto hru. Osobně Trumpa neznám, pokud bych ale měl diagnostikovat osobnost, kterou znám z médií a dostupných zdrojů, tak bych v ní našel výrazné prvky antisociální, hraniční, histriónské a narcistní, jež se navzájem prolínají. Co si pod tím představit?

Histriónske aspekty: teatrálnost, hraní na city, mučednictví, sebestřednost, citová plochost.
Antisociální prvky: zlost, výbušnost, egoismus, nedostatek empatie a ohledu na ostatní.
Narcistní prvky: pocit výjimečnosti, speciálních nároků a „oprávnění“; namyšlenost, sebeobdiv, opovrhování ostatními, neschopnost kompromisu, neschopnost prohrát, neschopnost blízkosti, autoritářství, pomstychtivost a náchylnost k hněvu; dokážou stěží odpouštět a zranění si nesou dlouho v sobě.
Hraniční prvky: nestabilní sebeobraz, emocionální nevyváženost, manipulativnost, podstoupení rizik, černobílé vidění světa, defenzívnost atd. (Původně zahrnoval narcismus mnoho z těchto rysů, až později byly kategorizovány více specificky.)
Příkladů v denním tisku je nespočet. Osobnost s převahou těchto komponentů je klasifikována jako klastr B poruchy osobnosti. Jako takové představují vlastně zaseknutí na různých úrovních dětského vývoje já.

Za poruchu je považujeme tehdy, jestliže překročí rámec normálního a funkčního užití, tedy jsou-li užívány příliš často a v míře, která neprodukuje řešení, ale pokračování konfliktu.

Zdroje blízké Trumpovi uvádějí, že se rozhodl kandidovat na prezidenta v roce 2011 po White House Correspondents’ Association Dinner, kdy si na jeho účet dělal vtípky Obama. Prý se hrozně urazil a rozhodl se pomstít. Jestli to je pravda, tak by se jednalo o tzv. typické narcistní zranění, tedy zranění, které krvácí velice dlouho. Má za cíl se pomstít a zřetel čistě osobní.

Pro naši analýzu je jedno, jestli Trump opravdu touto poruchou trpí, nebo ne, protože se zaměřujeme na to, jaké procesy momentálně v americkém předvolebním boji zrcadlí. Jinak řečeno, zaměřuji se na narcistní komplex americké psyché, jemuž Trump umožňuje ožít. Týká se vlastně nás všech. My všichni se s Trumpem díváme do zrcadla!

Psychologové diskutují, jestli je Trumpova kampaň vykalkulovanou strategií, nebo je prostě jen sám sebou. Osobně se domnívám, že je kombinací obojího. Trump je obrazem i odrazem své politiky.

„Nikdo nezná systém lépe než já, proto jen já sám ho můžu napravit.“ Donald Trump
Když sledujete jeho projevy, vidíte, jak se nechává unášet vlastními „intuitivními“ nápady, jež spontánně vyvstanou a vyburcují dav, který mu na oplátku zrcadlí jeho velikost. Dalo by se říci, že se otevírá archetypálnímu proudu amerického narcismu, a tím se jím reflexně pro dav sám stává. Hraje roli, již od něj dav očekává, a vzájemně se hecují k překročení hranic tabu.

Trump říká věci, které si doteď žádný kandidát na prezidenta nedovolil. Že by klidně použil jaderné zbraně, nebo naznačí, že nechává na NRI association, aby se zbraněmi vypořádala s Hillary. Hraje se slovíčky jako komik, ve dvojsmyslnosti je ale většinou agrese a důraz na nadřazenost. Podsouvá obraz silné a imperiální Ameriky. Je o něm známo, že po večerech četl Hitlerův Mein Kampf dávno před kandidaturou na prezidenta.

Trump mistrně využívá manipulace, která v minulosti pomohla k moci diktátorům. Využívá mytologický obraz zkázy a následného spasení. Snaží se vytvořit pocit ohrožení a pohromy. Prezentuje současný stav Ameriky jako zoufale zkorumpovaný, před apokalypsou. Pak odhalí nepřítele: jsou jimi černoši, Mexičani a muslimové, Čína. Nakonec nabídne pocit velikosti a moci: guruovsky prohlásí, že on sám tento úpadek dokáže zvrátit, a s triumfálním patosem vytasí pár prázdných sloganů typu „čeho dost, toho dost“ nebo „jedině se mnou budete v bezpečí“.

Velkolepá hra projekcí

Trump se moc netrápí tím, že vlastně nemá detailní předvolební program. Postavil svou kampaň na charismatu a emocích. Jako šaman čte bouřlivé nevědomé pochody davu a burcuje k jejich zrcadlení. Říká to, co si mnoho jeho příznivců tajně myslí, ale zároveň přitahuje projekce těch, kteří ho nenávidí, a umožňuje jim, aby ho démonizovali. Osvobozuje dav od civilizačního požadavku držet všechny ty „politický korektní“ postoje úzkostně pod kontrolou.

Legitimizuje tak vlastně narcistní nevědomé impulzy, které až do teď držela pod kontrolou energie, již Řekové nazývali Aischyné, bohyně úcty, pokory a společenských mravů. Šovinismus, rasismus, nacionalismus, konspirační teorie a vulgárnost si najednou našly jednoduchý průchod na světlo světa. Být narcistou již není neřestí, ale ctností.

Pro mnoho lidí se jedná o nesmírnou úlevu. Všechno to, co se říkalo jenom v kruhu blízkých a za zavřenými dveřmi, je najednou na televizních obrazovkách. Říká to člověk, který je bohatý a vlivný, dokonce může být i prezidentem! Být vzdělaný a snažit se najít smysl ve všech těch složitých informacích a proudu názoru se najednou jeví jako zbytečné. Pro mnohé je to osvobozující pocit, jehož sílu neradno podceňovat. Nevědomí je jako opium.

Otevírá Pandořinu skříňku temných emocí a ospravedlňuje jejich vyjádření. Dokáže se naladit na vlnu nevědomého strachu, který v Americe tiše doutná. Přichází právě ve chvíli hlubokého přerodu, který s sebou přináší chaos. Vyhrocené emoce k tomu patří. Mnoho mužů přišlo o práci v průmyslové výrobě, nedokázali se rekvalifikovat a vzdělat. To je velice ponižující. Co bude dál? Je to strach bílé maskulinní, patriarchální síly, která se cítí ohrožena.

Tradiční republikánské hodnoty jsou pomalu, ale jistě rozpouštěny v liberálnějších postojích většiny. Amerika (to platí také pro západní Evropu) se mění, a to dost rychle: mileniáni hledají duchovnost a opouštějí tradiční náboženské instituce, role otce jako ochránce a „hlavy“ slábne, sílí ženská emancipace, emancipace černochů (jež výrazně posílil Obama), hispanizace, sexuální tolerance, slábne i vliv korporací, jež představují tradiční patriarchální moc. Idea supervelmoci se hroutí a Amerika si pomalu zvyká na to, že se stává rovnou součástí celku, a ne nadřazeným vládcem světa, jak mnozí věří.

Mnoho republikánů právě toto vnímá jako velice ohrožující. Samozřejmě týká se to mnoha Američanů, nejenom republikánů, kteří věřili v mytický, tzv. americký sen o nekonečných možnostech a ekonomickém růstu. Mytologie popkultury nafoukla očekávání do nebes. Najednou vidí, že se nestali milionáři, a bojí se, aby nepřišli o to, co mají!

Pak přichází muž s velkým penisem, jak se sám chlubí, „miliardář“, jenž má ve své věži zlatý záchod, střídá krásné manželky a říká, že i oni mohou mít vše. Skrze identifikaci si mohou snít svůj velký sen! Trump máloco skutečně prezentuje, většina jeho kampaně je založena na implicitních postojích s náznaky rasismu, nadřazenosti bílé rasy a podobně. Jsou to postoje, o kterých se dá těžko veřejně mluvit, poněvadž jsou založeny více na emocích než na racionálně odůvodnitelných názorech.

Jeho příznivci jsou v konfliktu, protože na jedné straně věci dávají logicky smysl, na druhé straně se jim já bouří na citové úrovni. To produkuje zpravidla výbuch zlosti a útok, jenž nevede k řešení, ale zase jenom pocitu hořkosti a konfliktu. Trump přináší zdánlivá řešení, která přeložena do psychologického jazyka říkají: „nebudeme držet na uzdě své pocity méněcennosti a ohrožení, ale dáme jim volný průchod, vyhrajeme.“ Řešení nejsou praktická, pouze emocionální!

Trump jako „mesiáš“ této změny vlastně umožňuje svým stoupencům projikovat na něj jejich vlastní nevědomí. Trump se dokáže na tyto nevědomé vlny lehce naladit. Je jako šprýmař (trickster), který vám dá přesně ten pocit, který právě cítíte. Nesoudí vás, jenom odměňuje svým snem, že budete zase veliký! (Great again.) Sám se jím nechává zrcadlit a vést. Trump je produktem této nevědomě energie a zároveň jejím katalyzátorem.

Jeho fenomén vedl k rozkolu republikánské strany a pravděpodobně povede k jejímu zániku v podobě, jak ji známe dnes. Tak jako si Narcissus vzal život bodnutím do srdce, tak i tato strana a s ní narcistní obraz americké psyché budou muset zemřít rukou své Nemesis, bohyně odplaty, kterou na sebe bezděčně přivolali.

Literatura:

Nahmyas, A., A Tale of Two Societies, The American Spectator, 2015
Cruiz et al., A Clear and Present Danger: Narcissism in the Era of Donald Trump, Chiron, 2016
Meade M., The Threat Of Tyranny, Huffington Post, 2016
McAdams, D., P., The Mind of Donuld Trump, 2016
Singer, T., If Donald Trump Had a Selfie Stick, We’d All Be in the Picture, Moyers & Co., 2016
Hamblin, J., Donald Trump: Sociopath?, The Atlantic, 2016
http://ashevillejungcenter.org/election2016/viewing-portal/
Kimmel, M., Angry White Men: American Masculinity at the End of an Era, 2016, Barns & Nobels
Kernberg, O., Borderline Conditions and Pathological Narcissism (The Master Work Series), 1995, Amazon Kindle

Vladislav Šolc - Publikovano v Psychologii.cz 31.8.2016

Protected: Kde se rodí konspirační teorie

Fairy tales much older than previously thought, say researchers

Fairy tales much older than previously thought, say researchers
Study of fairy story origins traces some back thousands of years, with one tale dating back as far as bronze age
Illustration of Beauty and the Beast, one of the fairytales believed to date from thousands of years ago.
Fairy stories such as Beauty and the Beast and Rumpelstiltskin can be traced back thousands of years to prehistoric times, with one tale originating from the bronze age, academics have revealed.
Using techniques normally employed by biologists, they studied common links between 275 Indo-European fairy tales from around the world and found some have roots that are far older than previously known, and “long before the emergence of the literary record”.
While stories such as Beauty and the Beast and Rumplestiltskin were first written down in the 17th and 18th century, the researchers found they originated “significantly earlier”. “Both tales can be securely traced back to the emergence of the major western Indo-European subfamilies as distinct lineages between 2,500 and 6,000 years ago,” they write.
Durham University anthropologist Dr Jamie Tehrani, who worked with folklorist Sara Graça da Silva, from New University of Lisbon, believed the research – published in the Royal Society Open Science journal – has answered a question about our cultural heritage.
These stories have been told since before even English, French and Italian existed
Dr Jamie Tehrani
In the 19th century Wilhelm Grimm, of the Brothers Grimm, believed many of the fairy stories they popularised were rooted in a shared cultural history dating back to the birth of the Indo-European language family.
But later thinkers challenged that view, saying some stories were much younger, and passed into oral tradition having first been written down by writers from the 16th and 17th centuries.
Da Silva told the Guardian that the origin of folk tales was one of the “biggest mysteries” in folk tale studies, with its reconstruction “often frustrated not only by difficulties in defining the genre but also as a result of the rich interplay between oral and written traditions”. The new method of mapping the stories through common languages and geographical proximity worked, “because in oral tradition, folk tales are transmitted through spoken language, so a correlation might be expected; and also because both languages and folk tales are transmitted from generation to generation.”
Tehrani said their study agreed with Grimm’s theory: “Some of these stories go back much further than the earliest literary record and indeed further back than classical mythology – some versions of these stories appear in Latin and Greek texts – but our findings suggest they are much older than that.”
Analysis showed Jack and the Beanstalk was rooted in a group of stories classified as The Boy Who Stole Ogre’s Treasure, and could be traced back to when eastern and western Indo-European languages split – more than 5,000 years ago. Beauty and the Beast and Rumpelstiltskin to be about 4,000 years old. A folk tale called The Smith and the Devil was estimated to date back 6,000 years to the bronze age.
The story, which involves a blacksmith selling his soul in a pact with the devil in order to gain supernatural ability, then tricking the evil power, is not so well known today, but its theme of a Faustian pact is familiar to many.
The study employed phylogenetic analysis, which was developed to investigate evolutionary relationships between species, and used a tree of Indo-European languages to trace the descent of shared tales on it, to see how far they could be demonstrated to go back in time.
Tehrani said: “We find it pretty remarkable these stories have survived without being written. They have been told since before even English, French and Italian existed. They were probably told in an extinct Indo-European language.”
Da Silva believes the stories endure thanks to “the power of storytelling and magic from time immemorial”.
“Besides, the motifs present in fairytales are timeless and fairly universal, comprising dichotomies such as good and evil; right and wrong, punishment and reward, moral and immoral, male and female,” she added. “Ultimately, despite being often disregarded as fictitious, and even as a lesser form of narrative, folk tales are excellent case studies for cross-cultural comparisons and studies on human behaviour, including cooperation, decision making, [and so on].”
The author and academic Marina Warner, who has written a history of fairytales, called the paper “fascinating”. “What’s interesting to me is it shows how deeply this creative power of the imagination lies in the human being, how it’s about making sense of your world by inventing narratives that resist its difficulties,” she said. “In the case of The Smith and the Devil, it’s a cunning tale – the trickster tricked, showing a very ancient version of that defiance of difficulty. That capricious chance will play tricks on you, but you, with cunning, will be able to resist that. It’s a kind of joke the audience shares to feel a little better.”
Beauty and the Beast, or The Animal Bride, shows a similar kind of imagining, she added. “It’s making sense of our relationship with the natural world - eliminating the threat. A beast figure marries a woman, and then the stories take different turns; in one she kills him, in one she finds he turns into a man when she kisses him.”
Press Association contributed to this report.

Muslimové v Evropě. Jak dál? (Daniela Kramulová)

Immigracni_Krize_PD Muslimové v Evropě. Jak dál?
Jungovský analytik, klinický psycholog a psychoterapeut Vladislav Šolc řadu let žije a pracuje v USA. Publikoval několik knih na téma fundamentalismus v pojetí hlubinné psychologie. Jak vidí ze své perspektivy situaci Evropy v souvislosti s masivním přílivem muslimských uprchlíků?

Spojené státy jsou zemí, kam také přichází množství imigrantů. Je při jejich integraci výhodou, že pocházejí většinou ze zemí s křesťanskou tradicí, zatímco do Evropy přicházejí muslimové? Jaké je vlastně v USA zastoupení muslimů?
V USA se hlásí k islámu něco mezi 5–8 miliony lidí. To je nepoměrně méně, než je tomu v Evropě.
Obě monoteistická náboženství mají společné historické a eticko-teologické kořeny. Ve své mainstreamové formě jsou křesťanská a muslimská víra v zásadě stejné. Totéž platí i o jejich krajnostech. I fundamentalistickým křesťanům, kterých je v USA zhruba 25 %, se nelíbí myšlenka rovnoprávnosti žen a mužů, důraz na vědu, považují homosexualitu za zlo atd. V prostředí, kde efektivně vládne zákon, ale nemají mnoho prostoru pro prosazování extrému. To platí napříč celým společenským spektrem a týká se všech, včetně členů sekt. Ženská obřízka, kupříkladu, je tvrdě trestaná. Umožnění obřízky americkým občanem i mimo USA je rovněž považované za zločin.

Jaké hodnoty jsou při integraci imigrantů považované za zásadní?
Pro imigranty neexistují jiné zákony, než pro ostatní občany USA. Vyznání, kultura nebo rasa jsou jen relativně malé faktory, jež ovlivňují začlenění se do demokratických systémů státu. Mezi nejvýznamnější faktory integrace patří možnost vzdělání, práce, zdravotní péče, dostupnost právní ochrany, tedy rovný přístup ke zvyšování sociální mobility. Spojené státy investují mnoho peněz a energie do integrace imigrantů. Menšinám se dostává studijních grantů. Američanům jde tolerantnost velmi dobře. K tomu je vychovaly zákony a hlavně rychle fungující soudní systém. Integrace kultur nesmí spočívat v jejich rozpuštění nebo vstřebání do většinové kultury, naopak v udržování toho, co je výjimečné, zdravě jiné. Integrace má spočívat ve schopnosti žít ve vzájemné toleranci a vzájemném obohacování se. V ekonomickém prostředí je xenofobie kontraproduktivní.

V Evropě jsou teroristické útoky v posledních letech spojované s radikálním islámem, v americké muslimské populaci se zatím zdá být radikalizace menší. Čím si to vysvětlujete?
V Evropě žije 50 milionů muslimů. Z toho asi 20–30 procent lze z hlediska vyhraněnosti jejich přesvědčení zařadit k fundamentalistům. Totéž platí o Asii, kde žije 60 % světové populace muslimů. K aktu politického násilí nebo terorismu se ale uchýlí jen několik jedinců. To se samozřejmě může změnit, závisí to na možnosti přístupu k prostředkům, které umožňují důstojnější život. I když víme, že někteří islámští teroristé byli dobře vzdělaní, materiálně zabezpečení a měli přístup k informacím, většina jich vyrůstá z podhoubí zoufalství, psychologických a fyzických traumat a manipulace (brainwashingu).
V Evropě se mladí lidé radikalizují především v tzv. slumech. Nezaměstnanost, špatný přístup ke vzdělání a přirozené moci (empowerment) mladé muže ponižuje. To může vést k hledání hrdinských seberealizací ve fundamentalistické ideologii. Obzvláště když se identifikují s bojovníky za svobodu ze zemí svého původu a „najdou“ vnějšího původce svých numinózních pocitů. Pocity studu, zoufalství a nenávisti jsou přirozeně projikovány ven – pocit bezmoci se v aktu teroristického útoku promění v pocit všemocnosti, který se dá lehce ospravedlnit skrýváním se za Boha (theokalypsis). Psychopatické osobnosti jsou zpravidla magnetem pro nevědomé obsahy. Když se vytvoří společný nepřítel, obrátí se vůči němu projekce, dojde ke shlukování na základě společných „týmů“. Může vzniknout „psychická infekce“, která se bude šířit právě tam, kde je společná pocitová a ideologická jednota.

Teroristické organizace verbující evropské muslimy ale vznikají hlavně na Blízkém východě…
Vidíme například, jak se Islámský stát pokouší sjednotit sunnity a šííty pod ideologií muslimského ráje. Z této z větší části nevědomé jednoty se můžou vynořovat archetypální „konspirační teorie“ obviňující jiného. A čím více budou lidé vnímat svou křivdu, tím brutálnější bude jejich projekce. Jung nazývá tento proces „rozpadem“ protikladů. Vzniká napětí a tedy aktivace archetypických energií. Když vůdci, státníci ztratí politickou a státní moc, začnou vyvstávat takzvaní duchovní vůdci, kteří dokážou lehce manipulovat prostřednictvím mytologického náboženského jazyka, který nabízí kompenzaci bezmoci a probouzí pocit zrodu nadlidské, rozumějme božské, síly. Tento proces stojí v zásadě za vznikem všech teroristických organizací, ať je to IS, Boko Haram, Al Kaida, Al-Shabab nebo Hizballah.
Fundamentalismus jedná ve víře, že obhajuje jakési univerzální hodnoty, jež přisuzuje božím zákonům. Proto se brání pokroku a rozvoji vědomí obecně. Má pocit, že se tím božský řád rozpadá a vládu přeberou ďábelské, sekulární síly. Fundamentalismus bují právě v prostředí, které je od ostatního světa izolováno fyzicky, informačně (ideologicky) a ekonomicky. Nedostatek vzdělání a náboženská jednostrannost vytvoří předpoklady pro slepé přijímání „pravd“. Jelikož jsou pozemské životní podmínky velice mizerné, touha po smyslu se obrátí k hrdinskému završení, k existenci po smrti. Když se k tomu přidá bolest psychického a fyzického traumatu, vznikne velice výbušná směs. Dovolím si tvrdit, že většina uprchlíků z válečných území trpí ve větší nebo menší míře posttraumatickou stresovou poruchou. Musíme k nim proto přistupovat s láskou a jako ke zraněným, jestliže nechceme provokovat procesy popsané výše. Fundamentalismus je latentně v nás všech a může se kdykoli probudit.

Jak se před ním chránit?
V Kanadě, USA, Malajsii, Eritrei nebo Británii žijí různé náboženské skupiny vedle sebe bez větších problémů. Fungující společnost umožňuje kontejnování (absorbování) „temných energií“ bez vzniku přetlaku, reaktivity. Válkou zdevastovaný Irák, Sýrie nebo Somálsko ale tuto funkci ztratily. Muslimský terorismus, tak jak ho známe dnes, je relativně nedávný fenomén datující se od počátku 80. let 20. století a souvisí s rozpadem rovnováhy moci. V mnoha případech to byla hegemonie nemuslimských mocností, které k tomuto rozpadu výrazně přispěly. Je jen logické, že Evropa a zbytek světa musí hledat cesty ke stabilitě na Blízkém východě, ale i ke stabilitě vnitřní. Xenofobie a muslimofobie mohou bezděčně vyvolat nežádoucí efekt a muslimskou komunitu zatlačí do zmíněných slumů. Negativní projekce odporu a agresivity budou narůstat jen tehdy, jestliže budou mít k dispozici stejně rozzlobený objekt.
Zimbardo ukázal, že lidé nejsou nikdy zbaveni vlastní brutality, záleží však, jestli dokážou budovat účinné ochranné mechanismy, které je před „temnotou“ budou chránit. Chránit před sebou samými. Demokracie, pokud funguje dobře, dokáže temné energie absorbovat a usměrnit. Když dokážeme o problémech a vlastních rozporech mluvit, měnit skrze volby, nemusíme se zabíjet.
Otázkou je, jaká účinná a komplexní řešení Evropa má. To, co se děje, je z psychologického hlediska aktivací stínu. Svět je vlastně organismus, kde jsou procesy vzájemně provázány. Plot je spíše reakcí než řešením. Evropa stojí před problémem, který dosud v takové míře nemusela řešit. Bude muset otestovat své srdce, ale i schopnost vymezit pevné hranice tomu, kdo by její těžko nabité hodnoty boural.
Paradoxně velkou hrozbou Evropy nejsou muslimové, ale strach z jiného, který může roztočit začarovaný kruh útoků a pomsty. Ještě nedávno to byli v Evropě Židé, kdo byl objektem temných projekcí, příště to mohou být muslimové. Konflikt a rozpor jsou vlastní lidství jako takovému. Konflikt není jen zlo, které přináší zkázu, ale proto, že zrcadlí vnitřní dialektiku psychických procesů, je základem vývoje vědomí. Bez konfliktu není evoluce. Evropa je plná rozporů a bublání, z historického hlediska je na tom ale lépe než kdykoli předtím. Jsem v tomto směru optimista, nemluvil bych o selhání, spíše o neustálém procesu změny.

Na jakých „evropských hodnotách“ bychom měli při integraci imigrantů trvat?
Kořeny evropských hodnot sahají až do nejhlubší historie. Humanismus, filozofii, racionalitu nebo ideje demokracie nám dala především helénská kultura. Římanům vděčí Evropa za rozvoj práva. Zlatý věk islámu, který trval 500 let, obohatil Evropu o vědecko-technický pokrok: obchod, ekonomiku, astronomii atd. Tři velká náboženství nám dala vztah k nevědomí, především však nový koncept lásky. Proces osvícení pak evropské hodnoty integroval. Jak americká a později francouzská revoluce vyrostly na osvícenských idejích. Liberté, egalité, fraternité jsou velké ideály, za které evropská duše prakticky dodnes vědomě bojuje. V zásadě od doby, co Luther napsal svých 95 tezí, se Evropa snaží o rovnoprávnost všech, bez výjimky pro vyvolené. Proto musíme budovat Evropu hodnot, které budou nestranně chránit všechny. Otevřená demokratická společnost neubírá práva, ale rozšiřuje je. Vnější svoboda a rovnoprávnost všech lidí jsou ve většině muslimských zemí teprve v počátečním stadiu rozvoje. Možná i jasmínová revoluce požere své děti, věřím ale, že se časem většina muslimských zemí sekularizuje a obrátí se k univerzálním lidským hodnotám. Snad to bude i proto, že se muslimové v Evropě přesvědčí na vlastní kůži, že to funguje. Podívejte se na Saudskou Arábii, ženy tam poprvé v historii mohou volit a kandidovat…

V některých evropských zemích (v Česku v první řadě) je přístup veřejnosti k náboženství vlažný – je to výhoda, nebo nevýhoda proti přicházejícím věřícím muslimům?
Musíme odlišit náboženství jako kodifikovanou víru s předepsanými rituály a dogmaty (creed) od duchovnosti (spirituality), tedy individuálního projevu vztahu k vyššímu (transcendentálnímu) principu, který vůbec nemusí mít kvalitu „definovatelné bytosti“, tedy Boha. Český národ své duchovní zaměření znovuobjevuje po tom, co ho komunismus a postkomunistická éra zdemoralizovala. Materialismus a cynismus, jež jsou teď v Česku hodně patrné, chápu spíše jako obranné mechanismy související s přechodovým obdobím. Stabilní a právní společnost dříve nebo později objeví svou spiritualitu jednoduše proto, že je nejrozumnějším způsobem existence z hlediska poměru rizik a zisků. Duchovnost je instinktivním puzením člověka. Je součástí a podstatou individuace, tedy scelování člověka.
Daniela Kramulová

--------------------------------------------------------------------------------
Aktivace prvků „temného náboženství“ v pojetí jungiánské analýzy
Fundamentalismus, tzv. „temné náboženství“, je velice zjednodušeně výsledkem posednutí jáského vědomí (ega) numinózní energií Bytostného já. Nedostatečně vyvinuté, traumatem oslabené a indoktrinací ovlivněné ego lehce propadne archetypálním energiím. Bytostné já se stane takříkajíc jeho nástrojem, malou loďkou na rozvířené řece. Fundamentalismus může být vnímán jako přilnutí k archetypálnímu obrazu, jež dává kromě jiného pocit věčnosti a neměnnosti. Fundamentalismus jedná ve víře, že obhajuje jakési univerzální hodnoty, jež přisuzuje božím zákonům. Proto se brání pokroku a rozvoji vědomí obecně. Má pocit, že se tím božský řád rozpadá a vládu přeberou ďábelské, sekulární síly. Identifikace s temnou, nevědomou částí Bytostného já se však stává sám nástrojem zla. Vakuum, které vzniká rozpadem řádu, mohou vyplnit numinózní energie, které naplňují pocitem síly, stojí mimo dobro a zlo, protože všechno lidské svou silou relativizují.
Historie nás učí, že se toto týká všech lidí bez ohledu na to, jaké náboženství momentálně následují. Ideologie, nedostatek duchovnosti, vzdělání a ekonomických jistot udržuje lidi v nevědomosti, když se jim ale dostane těchto hodnot, přirozeně tíhnou ke „středu“, k více liberálním postojům, jež odrážejí širší, růstové potřeby. Vědecký pokrok a vzdělání tomu samozřejmě prospívá.
Vladislav Šolc
----------------------------------------------------------------------------------
Slovníček pojmů
Numinózní: z lat. numinosum, dynamicky působící nezávislé na vědomé vůli člověka a provázené hlubokými emocemi strachu a fascinace. Typicky numinózní jsou zážitky Bytostného Já.
Kontejnování: v psychoanalytickém pojetí schopnost přijímat, tolerovat a transformovat úzkostné a agresivní emoce.
Bytostné já: v jungovském psychoanalytickém pojetí jde o archetyp celosti a regulující centrum psýché, transpersonální síla přesahující Já (ego).
Jasmínová revoluce: v Tunisku na přelomu let 2010–2011. Pouliční demonstrace a nepokoje vedly prezidenta ben Alího k opuštění země a odstartovaly následnou vlnu protestů v arabských zemích.

On the psychology of terrorism

E.F. Edinger: On the psychology of terrorism
Unpublished letter written in 1995.

Terrorism is a manifestation of the psyche. It is time we recognized the psyche as an autonomous factor in world affairs.

The psychological root of terrorism is a fanatical resentment – a quasi-psychotic hatred originating in the depths of the archetypal psyche and therefore carried by religious (archetypal) energies. A classic literary example is Melville’s Moby Dick. Captain Ahab, with his fanatical hatred of the White Whale, is a paradigm of the modern terrorist.

Articulate terrorists generally express themselves in religious (archetypal) terminology. The enemy is seen as the Principle of Objective Evil (Devil) and the terrorist perceives himself as the “heroic” agent of divine or Objective Justice (God). This is an archetypal inflation of demonic proportions which temporarily grants the individual almost superhuman energy and effectiveness. To deal with terrorism effectively we must understand it.

We need a new category to understand this new phenomenon. These individuals are not criminals and are not madmen although they have some qualities of both. Let’s call them zealots. Zealots are possessed by transpersonal, archetypal dynamisms deriving from the collective unconscious. Their goal is a collective, not a personal one. The criminal seeks his own personal gain; not so the zealot. In the name of a transpersonal, collective value – a religion, an ethnic or national identity, a “patriotic” vision, etc. – they sacrifice their personal life in the service of their “god.” Although idiosyncratic and perverse, this is fundamentally a religious phenomenon that derives from the archetypal, collective unconscious. Sadly, the much-needed knowledge of this level of the psyche is not generally available. For those interested in seeking it, I recommend a serious study of the psychology of C.G. Jung.

- from the Archetype of the Apocalypse (1999), “Editor’s Preface,” p. xvii.
Source: Jung Professional Services (Linkedin, 2015)

Válka názorů

Published: Vesmir.cz on 10/10/14

Rusko-ukrajinská krize otevřela staré rány a odhalila vzájemnou skrytou nevraživost Rusů a Ukrajinců. Ukázala ale i to, že konflikt dalece přesahuje hranice obou zemí. A odkryla dosud nepovšimnutý obdiv značné části Čechů k ruskému myšlení a způsobu vládnutí. Kde jsou kořeny toho všeho?

„Dnešní doba ukazuje s naléhavou jasností, jak málo jsou lidé ochotni přijmout názor z druhé strany, i když je tato schopnost základní a nevyhnutelnou podmínkou pro fungovaní lidského společenství. Každý, kdo si dělá nárok, aby našel sám sebe, se musí potázat s tímto problémem. Protože, do jaké míry neuznáme platnost jiné osoby, do té míry neuznáme právo existence ‘druhého’ uvnitř nás - a naopak. Schopnost vnitřního dialogu je základní podmínkou vnější objektivity.”
Carl Jung, par. 187, VS 8, 1981

Zhruba 85 procent ruské populace schvaluje většinu z kroků prezidenta Putina. Překvapivá jsou však nedávná zjištění české Akademie věd, podle kterých asi čtvrtina Čechů schvaluje ruský postup vůči Ukrajině a vnímá sankce, které uvalily západní země na Rusko, za velmi negativní.
Když se podíváme na diskuzní fóra českých (a slovenských) internetových deníků, ale také veřejně-politické dění na české scéně, můžeme si všimnout až radikální rozpolcenosti názorů na toto téma. Hlavy pozvedají různí „přátelé Ruska“. Co vězí za touto válkou názorů?
Všechny ty postoje, které se vyhraňují nejen v tomto případě vůči „Západu“; spojuje v zásadě nedůvěřivý, někdy by se dalo říci až paranoidní pohled na západní přístup ke krizi. Každá připomínka či potvrzení manipulativních a lživých postupů ruských politiků, je zpochybněna a vyvrácena něčím, co je zpravidla méně věrohodné, než ona původní připomínka.
Většina krajních názorů má mnoho společných rysů: síla a rychlost utváření zastávaného názoru, bizarnost, pomíjení faktů, vyhýbavost odpovědí, nekompromisnost a útočnost vůči opačnému názoru, neschopnost oddělit dobrý důkaz od špatného, kvazi-intelektualismus a překroucená logika, jednostrannost, rozhodování na základě přemíry citu, přílišná emocionální zainteresovanost a tak dále. Právě tento fenomén v psychologii spadá do oblasti konspirační teorie.
Konspirační teorie v praxi
Konspirační teorie nás mají přesvědčit o tom, že to, co se na první pohled jeví jako rozumné vysvětlení, je vlastně dokonale propracovaná lživá opona, maska, za kterou vězí geniální skutečnost. Ti co „prozřeli“, se postupně dostávají k tajným informacím, které důmyslný trik konspirace odhalí.
Je to zpravidla vláda, nebo centrální finanční skupina, která vytváří fiktivní skutečnost, aby zamaskovala své mocenské plány. Mocným je přikládána doslova ďábelská záludnost a síla.
Podle zastánců konspiračních teorií mocní postupně zahlazují stopy a investují čas a peníze, aby zamaskovali svou motivaci. U konspirační teorie je to stále člověk (výjimečně mimozemská civilizace), který zařídil děj věci tak, aby to vypadalo na přírodní dění, náhodu, případně dílo někoho jiného. Motivace pro to jsou zpravidla moc a peníze.
Pro ty, kdo následují konspirační teorie, nahodilosti vlastně neexistují; všechno je zredukováno na původní plán mocného. A už samotná představa, že se vlastně podílejí na odhalení tajného plánu, jim dodává pocit síly a kontroly. A v téměř náboženské zanícenosti je protichůdný či odporující názor se jen ještě více utvrdí v již zastávaném postoji. Skrze víru ve své teorie se jim dostává pocitu vysvětlitelnosti životních a přírodních dějů, ale také pocitu možnosti nastolení spravedlnosti. Odhalují přece viníka. Původce „všeho zla“.
Ve většině případů je jejich postoj neotřesitelný. Ani tak dobře zdokumentovaný fakt, jako byl útok 11. září 2001 na WTC v New Yorku, nezmění nic na hloubce přesvědčení, že ho zinscenovala vláda USA.
Zastánci konspiračních teorií nechtějí uvěřit, že by pravda mohla být vlastně jednoduchá a vždy popírají principy Occamovy břitvy, která v zásadě říká: Pokud nějaká část teorie není pro dosažení výsledků nezbytná, do teorie nepatří. Důvěřují „tajnému“ zdroji více, než obecně rozšířeným informacím. To jim dává pocit nadřazenosti a výjimečnosti.
Projekce beznaděje a archetyp hrdiny
Z pohledu analytické psychologie se jedná vlastně o projekci beznaděje a bezmoci do vnější moci, vnějšího nepřítele, jež tahá za nitky osudu. Její motivace spočívá na pilířích z velké části ponořených do nevědomí. Drží posedlostí, jež si její nositel není vědom – právě proto je promítána do vnějšího nepřítele.
Úpornost, jednostrannost a posedlost názorem, popsané Carlem Jungem, jež jsou tak typické pro příznivce konspiračních teorií a které doslova deformují objektivitu, vypovídají o silné nevědomé dispozici. Tato dispozice může mít vícero příčin. Může být daná komplexem, neboli odštěpením jistého obsahu od vědomé struktury, může být daná identifikací s nevědomým obsahem (neboli archetypem) a zároveň může být výrazem vývojového stádia, kdy je tento nevědomý obsah ještě nedostatečně rozrůzněn. Pokud se stane toto stadium příliš rigidním, tedy dlouhodobě „zaseklým,” změní se obsah v komplex. U konspiračních teorií jde proto zpravidla o kombinaci vícerých důvodů.
Zatímco řešení je vlastně jednoduché (t.j. odhalení viníka), jeho naplnění už vyžaduje hrdinské úsilí. Je to vlastně archetypální fantazie o hrdinovi bojujícím se sedmihlavým drakem. Pro ty, kdo věří, že americká vláda zanesla do Afriky ebolu, je porážka USA lépe dosažitelným cílem, než potlačení abstraktní eboly.
Při pohledu na ukrajinskou krizi můžeme najít mnohé paralely mezi ruským přístupem k západnímu světu a konspirační teorií. Drtivá většina Rusů věří, že ve sporu o Ukrajinu jde vlastně o zápas dobra se zlem. Většina vnímá Západ jako nepřítele, který se snaží sebrat jejich kulturu, národní identitu, ale možná je i vojensky obsadit. „Fašistický“ Západ v čele s USA chce znárodnit jejich továrny a udělat z nich svého vazala, jak se nechala slyšet jedna paní na ruské NTV. Od dob studené války se ruské myšlení v mnohém nezměnilo.
Kolektivní duše národa
Ve sporu „o Ukrajinu“ hraje roli i další psychologický fenomén: Nejen kultura, dějinné úspěchy ale také traumata a vývojové trhliny do velké míry formují to, čemu říkáme národní charakter, jazykem hlubinné psychologie: kolektivní psýché národa.
Zatímco úspěchy a posun jsou vystavovány na odiv, na nevědomé úrovni dlí potlačená bolest; říkáme, že upadá do stínu. Z evolučního hlediska má tento mechanismus smysl, protože udržuje psychický systém ve stavu zvýšené citlivosti, připraven zabránit opakování traumatu, případně zničení.
V ruské psýché má tento aspekt kulturního komplexu podobu strachu z vnějšího nepřítele v kombinaci se strachem z přijetí osobní zodpovědnosti. Tato konstelace je perfektní příležitostí pro vladaře.
Je těžké říci, do jaké míry se prezident Putin identifikuje s touto ruskou duší a do jaké míry zrcadlí její potřeby. Jisté je, že se v něm ruský národ vidí a on ví, jak si ho omotat kolem prstu.
Jako dobrý diktátor na jedné straně udržuje ideu vnějšího nepřítele a na straně druhé slibuje národu moc a sílu. Udržuje plamen ruského snu o všemocné a neporazitelné ruské říši.
Ukrajinská krize přichází jak na zavolanou; kremelská propaganda působí jako mocný katalyzátor. Probouzení nacionalismu je příležitostí na odvrácení pozornosti od vážných vnitřních problémů, se kterými se Rusko potýká.
Pro ruský národní charakter je též typické, že očekává řešení od svého vladaře a tomuto plně důvěřuje. Dá se říct, že mu odevzdává vlastní moc. Většina Rusů si takto ještě stále představuje demokracii. Vůle vladaře je vlastně vůlí lidu. Policie, soudy a média pak neslouží lidu, ale vladaři. „Krym je náš, o tom se nebudeme bavit,“ řekla mi jednou ruská známá. Vnímání demokracie přes filtr studené války a ruský imperialismus je pro ně stále přirozené. Zdá se ale, že v tomto ohledu ale dochází k pomalé změně. Můžeme říci, že uvnitř ruské psýché pozvolna narůstá energie, projevuje se zvýšenou nabuzeností a semknutostí, nacionalismem, jejž pozorujeme v nedávné době.
Rivalita s bratrem
Výše řečeným se dá vysvětlit, proč padá propaganda na tak úrodnou půdu. Ani za dob SSSR se Rusové tak silně neidentifikovali s politikou Kremlu. Putin mluví ruskému národu takříkajíc z duše.
Tak jako ve vývoji jednotlivce dochází k dosažení kulminačního bodu, kdy se aktivují nevědomě obsahy, tak také národ přechází obdobím deintegrace a případně reintegrace. Zda se, že Rusové si víc než kdy jindy uvědomují úroveň, které Západ dosáhl. I když to nahlas neříkají, vidí v západním vývoji něco přitažlivého a snad i magického. Je to jako rivalita s bratrem, který se „vyšvihl“. Západ jim připomíná vlastní zaostalost, proto se vůči němu tak vymezují.
Pro Rusy je zřejmě stále těžké pochopit, jak může demokratický proces odhalit vlastní slabosti, a právě tím se posunout dál. Kritika sebe sama, potažmo kritika vlastní vlády se děje v Rusku stále jenom v náznacích.
Rusům nesmí nikdo připomínat jejich slabosti, naopak každý malý pokrok je vydáván na odiv. Úzkostná snaha zamaskovat nedostatečnost je velmi patrná. Právě proto, že je tak těžké se vyrovnat se svým kulturním komplexem, dochází v ruské psýché k štěpení, kdy je „temná část“ promítnuta na „nepřítele“ a ta pozitivní zase slouží jako návod pro hrdou identifikaci.
Rusové chápou západní demokracii dle své projekce, proto jim přijde naprosto normální představa, že si západní státy platí novináře, aby vytvořili protiruskou propagandu. Že se NATO chystá je vojensky ohrozit.
Ruský bludný kruh
Pro ruský národní charakter je rovněž typická vysoká míra „kolektivnosti“. Ještě se málo vymanil ze stínu socialistické historie. Traumata událostí říjnové revoluce, která ještě prohloubila druhá světová válka, poválečný vývoj v Rusku vyléčil jen zdánlivě.
Novým lékem je obrácení ruské duše ke své dávné grandiózní fantazii o velkoruské síle. Ruska státní televize, kterou sleduje 94 procent ruského obyvatelstva, tuto fantazii bohatě živí. Říká Rusům, že jsou silnější, odolnější a lepší, než si sami o sobě tajně myslí. Vytváří v nich pocit, že se stačí semknout a následovat vedení mocných a všechno bude lepší.
Obrovská většina (až 80 procent Rusů) vůbec neočekává, že by mohla sama něco změnit, oddaně přenechává moc v rukou silných. Nedůvěřuje vlastní schopnosti a obává se, že svobodné rozhodování povede k chaosu. Mocní právě z této bezmocnosti těží a na ní budují svou politiku.
Je to takový bludný kruh: propaganda, která je přímo řízená a placená státními penězi, je umocňovaná nevědomou dispozicí ruské psýché.
Ruský národ je také odjakživa více pocitový než Západ. Komplexy, jež plodí silné emoce, tak přispívají k pořádnému nepochopení – dosahuje právě úrovně konspirační teorie, již přijímá národ jako celek.
Kouzlo a tíha demokracie
Západní státy a USA zase na oplátku démonizují Rusko. Očarován ideály spravedlnosti, Západ přehlíží, že Rusko hraje svou hru o spravedlnost podle principu „vyšší bere“. Démonizace Ruska může vést k zbytečnému vyhrocení konfliktu a zintenzivnění narcistních obran. Přístup dospělý-dospělý zmírňuje konflikt. Jednota a konzistentonst sankcí Západu se ukázala jako účinný prostředek, na který Rusové slyší. Obzvlášť pak oligarchové, které mnohem víc než nacionalismus zajímají peníze.
Demokracie není stavem, nýbrž procesem. Během něj se převodem nevědomého na vědomé stává ten, kdo procesem prochází, sám sebou - individuem (proto se proces odborně nazývá individuace). Každý stát a národ si jí musí projít sám. Dochází při tom k integraci všeho minulého do přítomného vědomí, prostřednictvím dialektického střetu „starých“ zažitých principů a nových myšlenek, vhledů vznikajících pokrokem kultury. „Nové“ nemusí nutně znamenat lepší, je spíše ideálem, jenž musí být testován „naživo“.
Jestliže vnímáme demokratický proces jako pokrok, pak v něm musí docházet ke konfrontaci s vlastním stínem. Jedině sebekritika a upřímná snaha o sebepoznání může nastolit změnu. Totalitní režimy svůj stín potlačují, zodpovědnosti se brání vší silou a udržují lež, která se dříve nebo později stane iluzí bránící pokroku. Podle Platóna již Sókratés učil, že občan má doslova povinnost kritizovat svou vládu. Pro ruskou duši je nastolení této myšlenky v praxi teprve velkým úkolem.
Přechod od masovosti k individualitě je procesem vědomí, a proto není nikdy přímočarý. Jak říkal Carl Jung, podobá se spíše tápání v labyrintu. Abychom se mohli posunout, musíme se někdy vrátit zpět.
Válka názorů, jejímiž jsme svědky v posledních měsících v Rusku i v Česku, je výrazem hledání sebe sama v labyrintu demokracie. Ukazuje nám, jak důležité je hledat, porovnávat, ptát se a hlavně se nebát mýlit. I náš národ se jen pomalu individuuje, hlouběji poznává aspekty demokracie a vynořuje z kolektivity. Mnohým ruský způsob vládnutí imponuje ze stejných důvodů, jež imponují Rusům. Ztotožnění se s vůdcem a víra, že vůdce shůry sešle řešení, jsou bohužel sterilní. Hledání vladaře-spasitele je sice přitažlivou archetypální fantazií, ta ale může dojít svého završení jedině poznáním, že skutečná moc nedlí v mase, nýbrž v individuu, jež vládne “zdola nahoru,” a pro které staří Řekové tuto nádhernou a zároveň tak křehkou ideu demokracie vytvořili.

Literatura
Dubin, Boris, Chapter in: Media, Democracy and Freedom: The Post-Communist Experience (Interdisciplinary Studies on Central and Eastern Europe), 2009.
Kelin, Alexej, Interview CT24, 6.9.2014.
Vladislav Šolc (* 1972), je diplomovaný jungovský analytik, klinický psycholog a psychoterapeut. Vystudoval klinickou psychologii na FF UK v Praze. Momentálně působí v Glendale (Wisconsin) a Chicagu (Illinois). Autor knih Ve jménu Boha, Fanatismus v pojetí hlubinné psychologie (Triton, 2013), Archetyp otce a jiné hlubinné psychologické studie (Triton, 2009), Psýché Matrix Realita (Amos, 2007).

Clanek se nesnazi naznacit, ze v zapadni demokracii neexistuje korupce, nebo ze demokracie je jakymsi idealnim zrizenim bez “zla.” Lide, zvlaste mocni, se budou chovat korpucne stale pokud jim to dovoli system. Demokracie je procesem tohoto systemu. Penize a moc maji porad velke slovo, jenomze v demokracii existuje moznost tuto korpuci odhalit a nekdy potrit. Valka v Iraku je toho prikladem. Bushovy lzi vysli najevo a take kuli tomu prohrali republikani volby. I kdyz je velka skoda, ze novinari Americanum neodhalili cele spikleni drive a mnozi se nechali zmanipulovat Bushovou propagandou, alespon je to dnes verejna informace o ktere se pisou knihy a toci dokumenty. Novinari prispeli k sesazeni Nixona. Neziskove organizace, politicka opozice a soudy v demokracii mocnym kazi plany. Clanek se snazi rict, ze demokracie funguje dobre, pokud se kazdy z nas snazi o vedomi a nastaveni zrcadla mocnym, ne jenom slepe prijimat to, co jim predklada vladar. Demokracie je jako svetlo svicky, ktere muze kdykoli zhasnou vitr. Americka i evropska demokracie se muze rychle zvrhnout v diktaturu, pokud nebudeme vsichni budovat pilire na kterych demokracie stoji.

Dobry den,

dekuji za Vas komentar, cas a zajem zapojit se do diskuse. Clanek rozpoutal bourlivou debatu a chtel bych se tak tez do ni zapojit. Take si uvedomuji, ze clanek nebyl pochopen plne v mnoha ohledech. V privni rade bych chtel rici, ze s vami souhlasim ohledem toho, ze clanek prehlizi aspekty jinych vednich oboru. Prehlizi samozrejme i pohledy od jinych psychologickych skol. Je jen malym pokusem o strucny nazor (ne vedecklou studii), ktery v ramci moznosti a daneho rozsahu pokousi divat na “valku nazoru” skrze zakladni principy dusevni dynamiky, tak jak je popisuje hlubinna psychologie. Bohuzel je proto velice omezen v mnoha oblastech, tak jak jste na to poukazal Vy. Take, samozrejme, je velkym zjednodusenim komplexniho problemu a ANO hleda v narode osobnost, tak jako by to byl jedinec. Je ocekavano, ze toto bude brat ctenar z nadsazkou a velkou mirou hrave symbolicke predstavivosti.

Mym, zajmem a cilem nebylo odsoudit, nebo patologizovat odpurce “Zapadniho” pristupu, ale najit vysvetleni pro RYZE extremni, chcete-li nadmernou adoraci teorii, ktere jsou zalozene na propagande a manipulaci, fantastickych usudku, viry a tak dale. Odtud analogie z konspiracnimy teoriemi. Dle hlubinne psychologie, je za takovy postoj, jez spada do kategorie fanatickych presvedceni, zodpovedny nevedomy obsah (komplex, archetyp, symbol) jez tento postoj ovlivnuje. Teto identifikace, nebo naopak projekci si ja (ego) neni vedomo. Samzrejme, ze se konspiracni teorie tykaji jedincu po celem svete; demokratickych i nedemokratickych krajin. USA je toho prikladem. Jednoduse receno, mira individuace, (t.j. mira do ktere je vedomi oprosteno od nevedomeho vlivu nevedomi) urcuje intenzitu a povahu konspiracni teorie. Proto bych v zadnem pripade nechtel, aby clanek vyvolal dojem, ze kazdy kdo ma jiny, nebo svuj nazor, je nejakym zpusobem pod vlivem nevedomeho komplexu a pod. Clanek se tudiz nesnazi delit spolecnost na “pratelskou” a “nepratelskou” vuci Rusku, ale poukazuje na jev “prehnane,” nevedome identifikace. V druhe polovine pak extrapoluje na narod jako celek a hleda jednotny psychicky mechanismus, ktery by vysvetlil chovani narodu jako JEDINCE, obzvlaste pak jeho nekriticke prijimani kremelske propagandy a potezmo jeho nevedomou dispozici. Kdyz ke mne do ordinace prijde clovek, ktery bude tvrdit, ze ho sleduje CIA a dela to prostrednictvim civilnich letadel, jez mu preletavaji nad barakem, budu velice skepticky, zvlaste, kdyz muj klient bydli u letiste. Nektere teorie, prave ty, na ktere se clanek snazi poukazat vykazuji podobnou extremnost, neboli jsou nasledovany s extremni zaujatosti, bez toho aby jejich nasledovatele meli zajem patrat po jejich spravnosti. [Da se rici, ze cilem clanku neni odhaleni pravdy, ale spise poukazat na to, jak a proc je dulezite pravdu hledat] Pochopitelne, bez primych dukazu je temer nemozne se dobrat pravdy, na druhe strane demokracie ustanovuje podminky pro to, aby tato pravda mohla byt hledana, vystavena kritice, logicke analyze a pod. Pokud je tento proces zhacen a nazor prenechan jednemu zdroji, ktery je ovladan vicemene statni propagandou, pak je, verim, na miste mluvit o nizsim stupni demokratickeho procesu, jejimz si narod prochazi. Vyssi stupen demokracie nefunguje na principu pravdy, ale na principu kontroly. Tim, ze jedna strana kontroluje druhou a osvetluje takreceno jeji stinove motivy, je umozneno uvedomeni a zmena. I kdyz, je jedna nebo druha strana silne identifikovana se svou ideologii (viz USA), demokraticky proces, jestlize funguje spravne, tyto motivy transcenduje. Proto napriklad v USA Republikani prohrali volby...

Zcela s Vami soulasim, ze Individualismus je prekazkou individuace. Je jenom dalsim -ismem, ktery muze vtahnout jak jedince tak narod do sve lecky. To same plati pro nazensky fanati-smus, nebo material-ismus. To je samozrejme na delsi debatu. [Tady bych si vas dovolil odkazat na moji posledni knihu Ve jmenu Boha.] Clanek nema za cil klast rovnitko mezi demokracii a individuacii, jenom vyslovuje, nebo spise implikuje nazor, ze demokracie je zivnou pudou individuace protoze umoznuje nastavit nevedomi zrcadlo a ziskat tak nahled do vseho toho, co vyvoji brani. Vas priklad filmu je velice trefny. Demokracie musi neustale ukazovat stin a branit se identifikaci, nebo oprese moci. Jestlize demokracie funguje spravne, tak nam musi umoznit soudit politika, policii i soudce. Musi nam umoznit vymenit “nove” za “stare” a dat vsem moznost se na teto zmene podilet. V Rusku, je toto jeste jenom v plenkach. Zastavam nazor, ze cim vice individuaovanych jedincu, tim vice individuovany narod. Podivejte se jenom na to jak rusi ne-dokazali diskutovat na tema Pussy Riot...

Vase uvahy na tema individuace jsou zajimave. Souhlasim, s tim ze jak vyrovnavani se se smrti, tak nachazeni hlubsiho spojeni s druhymi (tedy laska) je soucasti individuace. Konzum a imperialismus (jak americky, tak rusky a pod) jsou projevy stinu. Stin je nevyhutny ingredient individuace, je hadem v raji, neni ale individuaci samotnou. nesouhlasim s vami, jestlize se snazite naznacit, ze demokracie neni procesem, resp. neumoznuje proces vynorovani se z kolektivity (participation mystique, tedy nevedome identity). Verim, ze demokracie je zatim tim nejlepsim vynalezem, ktere lidstvo ma jakozto prostredek “masove” individuace. Pokud funguje spravne, tak otevira moznost dialogu, slyseni z druhe strany, ne potlacovani a ubijeni hlasu opozice, jak se tomu deje jeste v mnohych ne-demokratickych krajinach. S pranim hezkeho dne Vladislav Solc

Dobry den,
Vas poukaz na narodni sounalezitost je velice trefny. Podle Carla Junga je tato sounalezitost zalozena na nevedomych vazbach, ktere on nazval archetypy. Tyto archetypy jsou jak materialni povahy, ktera je predavana geneticky, tak ne-materialni, tedy psychicke povahy, medium ktere, je kolektivni nevedomi. Veril, ze v tomto nevedomi existuji “vrstvy” psyche, ktere na zklade spolecnych nevedomych obsahu hierarchicky sdruzuji rodinu, klan, narod, rasu a tak dale, az do hloubky k “uhlikove” postate. Je otazkou, co zpusobuje silu teto sounalezitosti. Vidime preci, ze (cesky, i slovensky) narod je v tomto smeru pomerne dost rozdelen a jeho vetsi cast s ruskou politikou preci “nesounalezi.” Dle hlubine psychologie jsou to prave nevedome faktory, ktere umocnuji nazory a postoje. Obecne plati, ze cim vice je jedinec, nebo, spolecensky utvar, uzavren ve sve ideologii, tim silneji bude lpet na teto ideologii i emocionalne. Jako priklad uvedme fundamentalisticke spolecnosti v USA, kde je neochota prijmout opacny nazor zalozena na predem definovanych zakladnich (fundamentalnich) nazorech, jez jsou ustanoveny jako bozska dogmata. U otazek, jez jsou mene “sakralni” je pak zmena postoje pruchodnejsi. U krajin, ktere byli kulturne takrka jendotne (jako predvalecne Nemecko, predvalecna Korea a pod) sme mohli pozorovat vyrazny ideologicky rozchod pote, co byla nastolena v jedne “pulce’ ideologicka jednostrannost. Jednostrannost, tedy nevedoma identifikace, je prirozenym vychodickovym stavem (jak ontogenitcky, tak fylogeneticky), ktery muze byt prekonan vedomou integraci protikladu. Demokraticky proces pro toto otevira dvere. Vidime, ze v Rusku je velice silna nazorova jednostrannost, nebo chcete-li sounalezitost, snad prave proto, ze narod neni dostatecne pripraven podrobit si ji vedome kritice.
Dekuji za Vas cas a nazor, Vlado Solc

Carl G. Jung’s Analytical Psychology

Brief Introduction
Carl G. Jung’s Analytical Psychology
Ashok Bedi

Sigmund Freud and Carl Jung (1875-1961) are the twin pillars of the modern depth psychology. These two greats crossed path for a few years and then parted way to establish their own schools of psychoanalysis. Freud established psychoanalysis and Jung founded analytical psychology. One postulate that was the common denominator in both men’s approach was that what was repressed into the unconscious returns to consciousness as some manifestation of the psyche. Freud postulated that the unconscious is the repository of repressed sexual wishes and these return to consciousness in disguised form as neurotic and other symptoms filtered through by the ego’s defenses to make them acceptable to consciousness and thus survive the censorship of the superego which is the guardian of our moral code. Jung agreed with this basic premise but expanded Freud’s hypothesis significantly when he proposed that the unconscious is not just the depository of repressed sexual desire but the source of our ancestral archetypal wisdom and a treasure cove of profound unlived creative and spiritual potentials which continues to unfold and manifest as symbols of our psyche. He proposed that our conscious is not just the cause of our problems and symptoms but the source of our yet to be realized promise. This process of becoming who we are meant to be is called the individuation process which is the guiding principle of our psyche. Just as a seed is destined to become a tree, individuation process defines the optimal milieu for our ego to achieve wholeness and selfhood. The goal of Jung’s analytical psychology is not just symptom resolution but achievement of health, vigor and wholeness by living out our deeper program. The following introductory article will present an introduction to Jung’s life and work and outline the basic tenets of his analytical psychology.

(more…)

Ritual, Anti-structure, And Religion: A Discussion Of Victor Turner's Processual Symbolic Analysis

Written by (Mathieu Deflem ) Victor Turner

This paper offers a systematic outline and discussion of Victor Turner's anthropology of religion and ritual. Along with an examination of Turner's theoretical stance, an account of his personal life history is presented. Attention is paid to Turner's initial functional analysis, the development of his methodological frame and processual mode of analysis, and his conception of anti-structure. This account will serve to elaborate on some important issues in the study of ritual and religion. First, the discussion focuses on the parallels between Turner's life and the innovations in his approach. Second, his notion of religion the study of ritual is examined. Finally, the distinctiveness, value, and limitations of his work are analyzed with reference to other approaches in symbolic anthropology.

(more…)