Mysterium Musicus

“V každém chaosu je kosmos, v každé neuspořádanosti je tajný řád.”

[Carl Gustav Jung]

Nehasnoucí zájem o techno hudbu samozřejmě vyvolává otázku, co je na této „technokultuře“, jak se sama ráda nazývá, tak přitažlivého, že fascinuje mládež prakticky na celém světě. [2] Název techno – neboli Electronic Dance Music, EDM[3] – sám vypovídá, že je výsledkem moderní komputerizace hudby. Tato hudba vznikla přibližně v druhé polovici osmdesátých let v USA (Detroit, Michigan, Chicago). Prvotní zvuk techna vzešel ze syntetizované hudby s patrným vlivem několika afro-amerických stylů, jako byly Chicago house, funk, electro a electric jazz; k tomu se přimíchal vliv afrických kmenových bubnů, dále futuristické a science-fiction motivy, které se vztahovaly k životu v Americe na konci 20.stol.

Netrvalo ani dekádu a techno hudba se rozšířila do Brazílie a na starý kontinent – obzvlášť do Velké Británie a Německa -, kde se rozvětvila do různých stylů, jako jsou house, rave, garage, trance, acid, drum-and-base, minimal techno, wonky techno, ghettotech, nortec, glitch, digitální hardcore či takzvané no-beat techno a jiné, v závislosti na „typologii“ jejích posluchačů. I když v dnešní době se zájem o tuto hudbu v západních zemích ustálil, v tzv. postkomunistickém bloku dochází k nenadálému boomu. Charakteristickým znakem techno hudby je rytmika „bicích nástrojů“ (angl. drums), na nichž je ve svém principu tato hudba postavená. Přestože dnes existuje mnoho odnoží tohoto hudebního stylu, liší se v zásadě jen „tvrdostí“ a rychlostí úderů bicích za sekundu, hudební pointa, tj. gradování děje, potom vyvrcholení (klimax) a fáze stereotypní melodiky, zůstává stejná. Starší generace by jistě řekla, že této hudbě chybí melodie. Asi právem, v techno hudbě totiž ona forma, která dává jiné hudbě melodii, není až tak podstatná. To,  co člověku umožnil rozvoj mozkové kůry, tedy kreativita a nápaditost rozvíjející hudební téma do komplexnosti a melodičnosti, je u techna v podstatě nepotřebné. Svou strukturou a rytmikou připomíná spíš kmenovou hudbu, která se provozovala při zasvěcovacích rituálech jako prostředek dosažení extatického transu.[4] Jak řekl Jung[5]: „mnoho ritualistických her se dodržuje čistě jen za tím účelem, aby bylo záměrně dosaženo numinózna“, „techno rituál“ rovněž spadá do této kategorie.[6]

Lze říct, že tato hudba působí na nejarchaičtější úroveň naší psýché, anebo že z této hlubiny vyvěrá. Bazální vibrace, které lze pozorovat na nejzákladnější neorganické a organické molekulární úrovni, jsou touto hudbou zvýrazněny a rozvedeny, potom „naložený” na ravera (jak se tanečníkovi říká) a vnuceny mu s takovou intenzitou, že je téměř nemožné nepoddat se synchronnímu pohybu. Opravdu, rave party je více šamanistickým rituálem než tanečním party v klasickém smyslu slova. V ravu není důležitý soulad s technikou nebo „normou“, norma je tady čistě subjektivní: raver si musí najít vlastní individualizované pohyby synchronizované s rytmem, aby vyjádřil svou emoční prožitek a mohl protančit hodiny bez přestání. A právě „individuálnost“ projevu je důležitým psychologickým facultas, vysvobozujícím tanečníka z pevné davové struktury.

Nezasvěcený pozorovatel by se mohl domnívat, že taneční pohyby ravera jsou sledem tělesných kmitů bez smyslu, to je však omyl, taneční pohyby mají svůj psychologický význam. Nejenže jsou individuální energetickou optimalizací motoriky, ale zároveň jsou prostředkem symbolicky vyjadřujícím nevědomou duševní situaci tanečníka. Aby mohl nastat trans, musí dojít k sjednocení tělesné a psychické formy.

Nejde tu o píseň v tradičním smyslu, na jakou jsme zvyklí, ale o kompaktní nepřerušovanou skladbu, která hraje v kuse až osm hodin. Ti tanečníci, kterým se podaří transu dosáhnout, skutečně tancují po celou dobu bez oddechu, nebo jen s malými přestávkami, které slouží na doplnění tekutin. DJ (dýdžej) techno tzv. mixuje a má poměrně volnou ruku v tom, jakou melodii, rytmus a styl zvolí.

Vstup do haly či tanečního prostoru připomíná vstup do posvátného prostoru, kde se odehrává rituál. DJ je v centru anebo v přední části, odkud celý rituál řídí. Nevědomé spojení mezi DJ-em a tanečníky se vytvoří záhy. DJ je svědkem dramatu stvoření, ale také členem davu, s nímž se nutně identifikuje. Nemylme se, jde o dialog, a ne jednostrannou komunikaci od aparatury k člověku. Aparatura ožívá teprve pod dotekem člověka. Tančící dav, které se stává jedním tělem, diktuje DJ-ovi tempo a gradaci a DJ totéž diktuje davu. Po chvíli je nemožné rozlišit, co bylo první, slepice, nebo vejce.  Co je pro archetypální pole typické, je to, že se naruší zákon kauzality a jevy se odehrávají v jednotě, jakoby synchronně řízené z „vyššího“ centra. Je velmi těžké popsat tuto zkušenost těm, kteří ji „nezažili“. Party se třeba koná v obří hale, kde tančí 5 nebo dokonce 10 tisíc lidí, obklopeni high-tech reproduktory, mraky dýmu a rychle blikajícími světelnými efekty a odtržení od vnějšího světa. Oděv tanečníků se obvykle skrz naskrz propotí. Viděl jsem kapat pot i se stropu a na podlaze téct půlcentimetru potu. Je to jako koupat se ve svém vlastním já. Ale zároveń je to zkušenost účasti a jednoty, kdy agresivita a nepřátelství prakticky neexistují. Jungem často užívaný pojem participation mystique tuto nevědomou jednotu dobře vystihuje. Tančící dav je vlastně masou, která má svůj vlastní život. Můžeme v ní pozorovat pozvolný – automatický – pohyb tanečníků k centru, kde je intenzita největší, tam však málokdo vydrží delší dobu, a tak se postupně přesouvá na periferii, kde je intenzita tance nižší, tam nabírá energii, a zase se v proudu davu posunuje k centru. Tato rituální cesta se opakuje dokola po dobu celé party.

Tanečníci prožívají opojné afiliační pocity soudržnosti, porozumění a jednoty. A podobně jako v rituálech „primitivních“ kultur, i tady hrají svou úlohu drogy, nejčastěji je to extáze, cannabis a stimulancia, které zvyšují výdrž tanečníků.[7]

Mohli byste se zeptat: co je filozofií hnutí techno? Odpovědí je: není žádná filozofie tohoto hnutí. Jedinou „filozofií“ je individuální zkušenost. Exodus – hnutí rave, které vzniklo ve Velké Británii – má pravda nějaké cíle: šířit lidstvem lásku, communitas a přátelství. V případě techno hudby se těchto cílů nedosahuje racionální filozofií, ale prostřednictvím participation mystique, tedy stavem podobným hypnóze, kdy jáské vědomí podstoupí inflační kontakt s nevědomím.[8] Vědomí tak ustoupí do role pasivního pozorovatele a zesílené nevědomí předestře smyslům ravera fantazijní dobrodružství. Záměrem ravera je dosáhnout očistného – transformujícího – zážitku. Jak mi řekl jeden raver, „jde o to, zresetovat hlavu”. Snahou tanečníka je docílit vnitřního míru, na čas uniknout od každodenního světa povinnosti a racionality.

Nenechme se zmást, nejedná se o pouhý únik, ale je v tom snaha o znovuzrození vstupem do sakrálního prostoru, aby mohl být život správně žitý v profánním světě.[9] V posvátném prostoru se nedá dlouho žít, je jako příliš intenzivní oheň, který by nás zanedlouho spálil. Kdo do něj vstoupí, musí světlo vynést zpátky do profánního světa, kvůli němuž ten sakrální existuje. Jako každý rituál, ani tento nesmí sloužit jen sám pro sebe, nýbrž být prostředkem k plnějšímu životu.

Historické počátky rituálních obřadů sahají až do paleolitu, dalo by se tedy říct, že jsou staré jako člověk sám. Rituál nepochybně souvisel s tím, co bychom dnes nazvali náboženským chováním.[10] Cílem účastníka takovéhoto náboženského úkonu, který se zpravidla odehrával pod „vedením“ šamana či medicinmana, bylo navázat kontakt s bohy, duchy, mytickými postavami a podobně, na jejichž vůli závisel jeho život. Úkolem šamana bylo rovněž najít ztracené duše a přivést je zpět, aby se účastníkovi rituálu navrátila jeho identita. Primitivní člověk vypracoval obrovské množství technik umožňujících mu dosáhnout tohoto stavu, od roztáčení se v kole, přes rytmizované bubnování, tanec až po intoxikaci halucinogenními rostlinami, případně jejich kombinací.[11] To, co by tento člověk nazval kontaktem s bohy, nazývá analytická psychologie vstupem nevědomých obsahů do vědomí. Z tohoto pohledu jsou bohové duševními projekcemi těchto nevědomých obsahů, archetypů. Archetypy svou podstatou překračují individuální zkušenost jednotlivce a podobně jako instinkty nesou informaci o bazálních možnostech fungování psýché v jednotlivých situacích skrz fylogenezi člověka v podstatě od jeho vzniku. Proto je C. G. Jung nazval obsahy kolektivní psýché.

Tím, že archetypy dnes nenazýváme bohy, neznamená, že jsme je vysvětlili či pochopili. Zůstávají pro nás stejným mystériem, jako byli bohové pro dávného člověka. Bylo by omylem, kdyby čtenář nabyl přesvědčení, že archetypy se dají zredukovat na nějakou psychickou či biologickou entitu, a tím se nadobro kauzálně vysvětlí jejich původ, funkce a jevy, které způsobují. Archetypy se objevují v rituálních aktivitách člověka. Když Eliade o rituálu říká, že: „Napodobováním příkladných skutků bohů či mytického hrdiny nebo jednoduše převypravováním jejich dobrodružství se člověk v archaické společnosti odlučuje od profánního času a magicky opět vstupuje do Vznešeného času, času posvátného“, neznamená to, že v moderních rituálech není božstvo přítomné. Numinózní síla tím, že jsme ji podrobili kritickému pohledu a definovali v intencích analytické psychologie, neztratila nic ze své „magické“ funkce, kterou působí na vědomí. To, čím se tzv. moderní člověk liší od primitiva, je specifická  duchovnost, tedy víra, s níž přistupuje ke svým božstvům. Zatímco dávný člověk implicitně věřil, že na vztahu k jeho bohům závisí jeho život se vším všudy a že v jeho životě má božstvo kategorickou pozici, protože mu lidský život patří, moderní člověk, který tuto spiritualitu postrádá, oklešťuje svou existenci na jedinou primární hodnotu, která se už nemusí vztahovat k ničemu vyššímu. To,  co modernímu člověku chybí, je vztah k transcendentnu, tedy život žitý s vědomím smysluplné existence, překračující fyzické a časové hranice těla. Není to jen víra v posmrtné pokračování existence, reinkarnaci či spásu, ale transcendentní význam, jejž primitivní člověk přikládal své existenci.

Tradičním rituálem se udržuje určitá kontinuita transcendentního dialogu mezi nevědomím a vědomím. Vědomé jednání účastníka rituálu bylo pak řízené božstvem. Člověk – už ne výhradně kolektivní bytost – prostřednictvím rituálu navazoval kontakt se svým osudem, čímž se mu dostávalo jedinečnosti a smyslu. Rituál byl aktem napodobení hrdinského dramatu; stejně jako hrdina konfrontací s bohy získával pro sebe a svůj lid novou kvalitu – emancipoval se –, tak také účastník rituálu mohl integrovat nový obsah kolektivního nevědomí. Rituálem se objektivizovaly nevědomé procesy, čímž se umožnila jejich integrace do vědomí, potažmo de facto „sapientace“ člověka. Šaman se tak přímo psychicky i fyzicky podílel na situaci, jež se odehrála ab origine a zpravidla souvisela se stvořením. Jak je patrné,  existuje mnoho analogií mezi rituálním aktem a tím, co se odehrává na technoparty.

U techna můžeme také mluvit o regresi k primitivním iniciačním technikám, při nichž plnilo svou významnou roli bubnování, intoxikace a trans. Zatímco „tradiční“ rituál často zpředmětňoval nevědomé procesy a zpodobňoval skutky bohů či hrdinů, technopárty pouze reprodukuje zdánlivě neuspořádanou situaci bez jakéhokoli rámce. Vytváří primitivní zážitek chaosu. Tento chaos však není „pouze“ chaosem, je to chaos prvotní jednoty. V tomto chaosu je obsažena potenciální existence všeho možného, tedy všeho, co je potenciálně uskutečnitelné. Jde o snahu napodobit stav před uskutečněním.

Extatické spontánní tančení mezi primitivy je bohatě zdokumentováno. Po šamanickém tanci došlo k léčivému procesu. Psýché našla instinktivní způsob, jak se zacelit. Objevila se nová perspektiva, bylo na čas dosaženo klidového stavu. Eliminování vědomí zapříčiňuje aktivaci inferiorní funkce, a to náhlým vynořením. Jako by celé nevědomí zaplavilo ego-vědomí. Trans, který se podobá psychotické noxe, má cosi společného s dočasnou dezintegrací racionálního systému partie supérieure. Zatímco evoluce vědomí je pozvolný pohyb od „massa confussa“ směrem k rozlišenějšímu stavu, v transu libido proudí regresivně směrem k nevědomí, kde probouzí spící bohy. Aktivované obsahy nevědomí jsou zkroceny jedině pomocí tance, nikoli pomocí racionální integrace. Raver tak udržuje afektivní vztah k obsahům nevědomí. Celá zkušenost je jistě velmi zajímavá. Aktivuje nejarchaičtější emoce. Prožitky jiného druhu hudby podněcují kultivované citové reakce a obrazy spojené s předešlou zkušeností, zato v technu ravera přepadá syrová a nerozlišená emocionalita. Raver zakouší nevědomí v jeho amorální a iracionální podobě. Emoce, které techno evokuje, jsou emoce tak říkajíc z jiného světa, neodvolávají se k aktuálním zážitkům, ale k zážitkům z minulosti, přítomnosti a budoucnosti zároveň. Numinózní zážitek technopárty je charakteristický opuštěním běžných prožitků a prožíváním mysteriozních, „fantastických“ či psychedelických emocí a obrazů, které jsou tanečníkovi cizí, a přesto v nich nalézá pocit známosti a bezpečí. Archetypální pole, které je navozené hudbou, přítomností davu, uzavřenou místností a tak dále, způsobuje, že se tanečník ocitá v jeho moci. Opouští rituálně svou vůli.[12] John Gianini píše: „Když cítíme, že něco je nabité emoční energií způsobem, který postrádá logiku, jsme v objetí archetypu, tehdy zakoušíme ‚více než‘. Je to zážitek, který v sobě vždy nese význam, jenž nemůže být nikdy plně artikulován, nikdy taktéž nemůžeme plně vyjádřit vliv, který na nás má. Saháme po neadekvátních slovech, abychom ho vyjádřili. Ale především cítíme jistý druh spirituální aury, s níž však nemůžeme navázat plný kontakt“.[13] Z archetypálního pohledu je technoparty prožitkem archetypu Velké matky neboli femininního aspektu nevědomí. Je to percepční zážitek předvědomé nerozlišené celosti. Lao’c píše:

„Existovalo něco beztvaré a dokonalé
ještě předtím než byl stvořen vesmír.
Bylo to zcela klidné. Prázdné.
Pusté. Neměnné.
Nekonečné. Věčně přítomné.
Je to matka vesmíru.
Protože nemám pro to lepší slovo,

Nazývám to Tao”.

Proplouvá to všemi věcmi,
zevnitř i zvenčí, a navrací se
do původu všech věcí“.[14]

Zatímco archetyp otce navozuje zážitek jasnosti a čistoty, rozlišitelnosti a duchovnosti, archetyp matky je zážitkem duševnosti a nerozlišitelnosti. Jde o zážitek „regressus ad uterum“ (návratem do dělohy), tedy zážitkem contra patris, psychickým pohybem proti otci, i když ne dokonale, protože jáské – heroické – vědomí je zpravidla zachováno a není archetypem zcela pohlceno. Můžeme mluvit o fordhamovském procesu deintegrace, kdy se primární já obohacuje zkušeností objektu; v tomto případě objektem není biologická matka, ale archetypální matka – Deintegraci si nesmíme plést s procesem dezintegrace, i když zřídka se u technotanečníků stává, že dojde k rozpadu kohezivity jejich ega.[15]

Prožitek z techno hudby evokuje „bezčasovost“. Minulost a přítomnost jsou nerozlučně spojeni v jedno. Tanečník tak sestupuje do pradávného chaosu, do dnů, kde prostor, čas a kauzalita byly jedním; do dob, kdy začalo vznikat vědomí, do dob Tao.Vlastně bychom neměli mluvit o „času“ ani „minulosti“, protože ty probíhají hic et nunc. Vědomí uzří v tomto zážitku bezčasovost, „v“ níž se kolektivní vědomí přirozeně nachází, a tím se samo ocitne mimo čas, mimo dobro a zlo. Není nadsázkou nazvat tuto zkušenost pohledem do „života za“.

Tato zkušenost má povahu mysterium fascinans et tremendos. Nevědomá celost přitahuje tanečníka jako magnetický, hypnotizující hlas mořské Limuzíny. Na jedné straně můžeme daný stav popsat jako „pád“, protože raver cítí neodolatelné krvesmilné nutkání (fascinans), aby se vzdal své racionality, identity a vědomé kontinuity já-zkušenosti a splynul s nekonečným vesmírem kolektivního nevědomí – Velkou matkou, na straně druhé zakouší strach (tremendos), že všechno, co má, bude navždy ztraceno. Jméno, věk, pohlaví, rodiče, přátelé, místo, že všechno musí být zapomenuto v třesu a potu. Je to děsivé jako smrt, ale jakmile se jednou tanečník vydá na cestu, nelze už zpomalit, dokud nedorazí na konečnou… raver musí důvěřovat procesu a chovat naději, že bude mít dobrý konec. Třebaže se rituál zdá neuspořádaný, přece má v sobě imanentní strukturu. Za zmínku stojí tři složky této zkušenosti:

1) descendus at inferno – sestup do nevědomí, nebo chcete-li aktivace nevědomí. Musí být kvůli tomu obětován obětní beránek. Čeho je třeba se v této fázi vzdát, je extroverze. Vztah k okolnímu světu se musí opustit; jedině vztah k tomu, co existuje nyní, je vztahem k „vlastnímu“ nevědomí.

2) Zkušenost archetypální matky – nevědomí, v němž je ego krajně relativizované a pokořené. Je to fáze, kdy raver zažívá complexio oppositorum archetypální síly skrze psychickou inflaci a identifikaci s pletivem nevědomí. Je „v něm“. Je „jím“ a i „ono“ je jím: celý vesmír je uvnitř něj a on je ve vesmíru. Je ohromený, zaskočený snovým světem, a identifikovaný s kolektivním nevědomím, splývá s bohy: stává se sám bohem! Je to stav, s nímž se musí „vypořádat“, k němuž se vztahuje! Nelze ho vyřešit racionálně, lze ho jen vyjádřit tělesnými pohyby. Musí ho „podržet“. Nelze ho poznat, soudit ani pochopit, lze ho spatřit jen očima tanečníka. Není jiný způsob nežli s ním mít vztah. Nesmí se nechat situací pohltit, nejlepší způsob je nechat obrazy a emoce volně plynout v dramatu existence. Čínská filozofie má pro toto název: wu wei – nekonat nebo nechat plynout, ne však pasivně, ale aktivně. Je to pasivní akt. Tady musí raver odevzdat zkušenost ekstasis, tj. zkušenost nevědomou, a důvěřovat instinktivním silám, že ho přivedou k zkušenosti vyšší.

3) Vzkříšení – reintegrace, obnova ega. Stav, který je obvykle zažíván ke konci party, kdy hudební rytmus „stoupá“ a „osvobozuje“; a pokračuje po skončení party. Jde o stav hlubokého ticha, klidu a míru, který následuje vibrace a masivní příjem energie během party.[16] V této fázi se raver vrací opět ke své identitě a integruje danou zkušenost na plně vědomé úrovni. Raver je „očištěn“ a znovuzrozen, může se navrátit do světa svých povinností. Jung říká: „Návrat do prapůvodní povahy a mystická regrese do psychických prehistorických podmínek jsou společně všem náboženstvím, ve kterých průbojná dynamis ještě není abstraktní idejí, ale stále živoucí zkušenosti, bez ohledu na to, jestli je tohle vyjádřeno v ceremoniích identifikace z totemem u australských aborigincu nebo v extáze křesťanských mystiku. Výsledkem tohoto retrográdního stavu je znovunastolení jdnoty s Bohem co dává vznik novému potenciálu. Jakkoli nepravděpodobný může být takovýto stav, je to hluboce strhující zážitek, který tím, že znovu oživí vztah jedince s Bohem, jakožto objektů, stvoří tak svět znovu“[17]. Návrat do profánního světa je návratem do jiného světa. Tím, že se změnil nás vztah k němu, změnil se i svět. V tom tkví očistná a léčiva síla rituálu.

Čím to, že si tato „archaická“ metoda získává čím dál víc příznivců mezi mladými lidmi? Netrvalo dlouho a tanec se vrátil do své původní podoby, z níž vzešel. Drogy, rytmizovaný tanec a samozřejmě hudba pomáhají raverům navozovat stav transu. Chybí tu však filozofická báze, jakýsi referenční vztah k jiné realitě, do níž byl kromě jiného tradičně iniciovaný také šaman.

Tento fenomén však není patologický. Psychotická porucha souvisí s rozpadem myšlenkového systému. Ego, jehož hranice se zbortily, a tím ztratilo integrativní schopnost, je zaplavené obsahy nevědomí. Tyto obsahy sice mají obrovskou subjektivní hodnotu, ale postrádají konstruktivní vztah k vnějšímu světu. Duševně nemocný člověk žije ve světě, jemuž rozumí jen on. Navíc to, co si myslí a cítí, je málokdy schopen přeložit do vztahu k realitě, a to ho ještě víc sociálně izoluje.

O tom, že názory a představy disponují obrovskou silou, asi netřeba nikoho přesvědčovat, stačí, když si uvědomíme, že v psychoterapii jsou právě ony prostředkem k nápravě duševních poruch. Jsou to myšlenky, tedy formy diskriminující struktury, jež jsou prostředkem k pojmenování a uchopení jevového světa. Přechod od nerozlišitelnosti – massa confussa – k světu řádu se odehrává postupným zdokonalováním racia prostřednictvím vědomé integrace. Pojmenovat a „kódovat“ obsahy pocházející z instinktivního světa (archetypy) umožnilo šamanovi získat nad nimi kontrolu. Kmenové učení bylo referenčním spirituálním rámcem, opěrnou holí při objevné cestě do podsvětí…

Rozšíření jeho vědomí se odehrávalo prostřednictvím přiřazení smyslu – jmen, názvů vlastností apod. Tím, že šaman uchopil chaotickou a nahodilou strukturu do formy, vykonal akt relace – vztahu – k těmto obsahům. Tím se ustanovil pevný pozorovatel a zároveň hranice, která vymezovala formu (intenzitu, kvalitu a význam) obsahu. To je jediný způsob, kterým se hrdinské vědomí může bránit dezintegraci. U technoparty zastupuje šamanskou úlohu DJ, respektive celkové uspořádání rituální „nádoby“. Hudba samotná je projektivním objektem, který definuje hranice ega, a je proto základním nástrojem referenčního vztahu: umožní, aby se účastník dostal jen tak „hluboko“, kam až ho pustí jeho vlastní instinkt. Ať už se jedná o pohřeb či svatbu, na psychologické úrovni zúčastnění absorbují změnu psychologického stavu. Raver technopárty zažívá pocit znovuzrození. Sestup do Hádovy říše je sestupem do stavu předvědomého, tedy do stavu, který latentně „očekával“ uvědomění. Předvědomá jednota, jíž je organizovaná instinktivní psýché, působí na vědomí jako magnet. Jako by psýché měla sama zájem na duševním vývoji, a proto vystavovala hranice ega neustálému jemnému tlaku, aby tu a tam podlehly a vpustily nový obsah. Celost, nebo chcete-li harmonie, je cílem každého živého organizmu, protože vyplývá ze snahy každého energetického systému o vyrovnanost. Pokud by hranice byly příliš rigidní, nemohla by nastat adaptace. Žádná filozofie ani nauka neukládá účastníkovi rituálu morální a společenské normy. Naopak, tím, že v jeho rituálu neexistují formální hranice – jiné než implicitní –, umožňuje techno adaptaci na neustále se vyvíjející vnější svět. Fenomén techna má největší odezvu tam, kde existují nepřirozené bariéry mysli, jako je rigidní lpění na tzv. duchovní tradici a jiných racionálních nástrahách mysli. Jsou to právě mladí lidé, které techno oslovuje nejvíc. Poskytuje kýženou kompenzaci skutečnosti, kterou často vnímají jako „profánní“ – nudnou, nebo dokonce nepřátelskou. Svět „dospělých“ je z jejich pohledu ztrátou duchovnosti, na úkor materiálních hodnot. Ticho se bouří vůči skutečnosti, že za nějaký čas sami přijmou společenské normy a principy, které odmítají. Téměř… Pro mladé lidi je techno způsob, jak se vyrovnat s negativním otcovským komplexem tradice, jež je obklopuje. Kontakt s archetypální matkou hodnotu těchto rigidních struktur relativizuje a umožňuje nastolit nový, adaptovanější psychologický stav. Z tohoto pohledu techno osvobozuje; je katalyzátorem změny. Asi není náhodou, že se těší tak vysokému zájmu právě v zemích, které opouštějí stará paradigmata a hledají si novou duchovní identitu, odpovídající nárokům společnosti, na níž se podílí.

Technokulturu nemůžeme obviňovat z toho, že boří stará dogmata a mění společnost. Spíš ji můžeme vnímat jako instinktivní snahu řešit přirozené společenské peripetie. Technoparty nemůžeme vinit z toho, že přitahuje nepoměrně víc mladých lidí než kostely, naopak technokultura vzniká následkem neschopnosti náboženských institucí nabídnout mladým lidem duchovní zadostiučinění odpovídající století, v němž žijí. A právě v době duchovního zmatku, v době bolesti pramenící z rozkolu mezi vírou a poznáním žádné dogmatické – maskulinní – řešení nepřinese východisko. Jedině příroda sama je mediatrix, která pomocí svého instinktivního mechanizmu nastoluje harmonii.

Opět je to nevědomí, které naléhavě fascinuje mladé lidi, a to hlavně v západní společnosti, která je charakteristická svým přehnaně extrovertním zaměřením. Tato extroverze se projevuje všeobecnou vírou v duchovní uspokojení objektem, obzvlášť materií. Není náhoda, že kořeny technoscény sahají do šedesátých let v USA, do psychedelické epochy, která vznikla jako revolta proti vyhraněnému individualizmu, tak charakteristického pro tehdejší americkou společnost. I tehdy příroda vstoupila do jednostranného procesu apoteózy hmoty, aby pomohla zbortit rigidní hradby fixovaného ega. Zdá se, že nevědomí si vždy najde způsob, kterým promlouvá k člověku.

Víme, že nevědomí s vědomím stojí v opozici, navzájem se však kompenzují a tvoří jeden celek vytvářející psýché. Každý psycholog dobře ví, že myšlenka, respektivě obsah potlačený do nevědomí se v maskované podobě k člověku vrátí jako bumerang. Maskovaná proto, že je nevědomá a člověk se stává spíš její obětí než vlastníkem.

Není to jen orientovanost na objekt, ale celková duchovní jednostrannost, která se staví proti instinktu. To se nevědomí „nelíbí“, je nereflektované a vytváří kompenzační tlak. Zdánlivě archaický a animální, regresivní. Fascinuje a pohlcuje. Regrese však není jen sestupem na předešlou úroveň fungování psychiky, ale pokusem o návrat do předešlé úrovně, kde adaptace byla už jednou úspěšně provedena. Jungovými slovy se regrese podobá hledání starého klíče, jímž by se daly otevřít nové dveře. V tom spočívá její prospektivní charakter; cíl, který sleduje v budoucnosti. Velká matka sama nabízí magický kompenzační vliv. Tanečník je jím pohlcený a realizuje její vůli.

A právě v přehnaném odevzdání se nevědomí spočívá nebezpečí tohoto rituálu. Stínovou stránkou je míra, která je překročena. Vnější racionální kontrola pominula už se ztrátou filozofické ideje, na níž byla hudba donedávna postavená. Hnutí hippies ještě „vědělo“, že mu jde o lásku, ideu míru a emancipaci. Techno už ideu nepotřebuje, jak každý raver tvrdí, cítí ji na základě prožitku. To je ona domnělá regrese – na úroveň nerozlišitelnosti a jednoty – způsobu organizace tlupy. Regrese nesmí být samoúčelná, jinak si Velká matka vybere daň v podobě příliš silného a znesvobodňujícího objetí. Jak jsme už zdůraznili výše, kontakt s nevědomím byl vždy jen prostředkem k vědomému životu. I když se může zdát, že cílem přírody je návrat do ráje, svět, v němž žijeme, se může ráji přiblížit jen skrz vědomé úsilí. Opus contra naturam – tedy dílem proti přírodě. Úsilím udržujícím rovnováhu rozumovým poznáním.

Vědomí vzniklo jako povrch nevědomé prahmoty skrz racionální poznání, když je ho příliš, přeroste do rigidity, když je opomíjena jeho důležitost, upadá do pasivity a podléhá nevědomí. Úlohou člověka je žít v rovnováze. Buddha učí o zlaté střední cestě: když se struna na kytaře příliš napne, praskne, když je zase příliš volná, nevydá tón.

Nebezpečí technokultury můžeme vidět v jednostrannosti. Ve snaze utéct od „otce“ může propadnout archetypální matce. Sestoupit do Hádovy říše se nedoporučuje těm, kteří zapomněli na své světské poslání, tedy těm bez pevného psychologického vztahu k realitě. Minařík podobně varuje před samoúčelnými experimenty s mystickými praktikami. Nikdo by je neměl provádět „bez pevné morálky a silného poznání nauky“.  I techno rituál může jen tak přinést kýženou svobodu.

Ať už techno považujeme za pouhé bláznovství, nebo sofistikovaný institut, jedno je jisté, tomuto „staronovému“ rituálu patří v dnešní společnosti místo; a zdá se, že mu bude i nadále patřit, dokud bude příroda trvat na jeho důvodech.

Literatura

  1. Eliade, M., Mýtus o věčném návratu, Oikoymenh, 1993.
  2. Eliade, M., Posvátné a Profánní, Oikoymenh 1982.
  3. Eliade, M., Šamanizmus a nejstarší techniky extáze, Argo, 1998.
  4. Fordham, M., Explorations into the Self, London: Academic Press, 1985.
  1. Frust, P. T., Halucinogeny a kultura, Maťa, 1996.
  2. Gennep, V. A., Přechodové rituály, nakl. Lidové Noviny, 1997.
  1. Gianini, J., The Sacred Secret: The Real Mystery in the Da Vinci Code, 2009.
  2. Jung, C. G., Psychology and the East, Princeton University Press, 1990.
  3. Jung, C. G., Psychology and Religion, CW 11.
  4. Jung, C. G., Psychology of Religion, 1938.
  1. Lawson, Thomas T., Carl Jung: Darwin of the Mind, Publisher: Stylus Publishing, 2008, New York.
  2. Minařík, Květoslav, Tajemství Tibetu 1 a 2, Canopus, 1996.
  3. Mitchell, Leonel, The Meaning of Ritual, Paulist Press, 1977.
  1. Mitchell, S., Lao Tzu’s Tao Te Ting, 1988.
  2. Moore, R. L., The Archetype of Initiation, Xlibris, 2001.
  3. Neumann, E., The Origins and History of Consciousness, Princeton, 1973.
  4. Otto, R., The Idea of the Holy,
  1. Saunders, N., a kol., Extáze a Techno scéna, Brno, 1996.
  2. Sicko, D., Techno Rebels: The Renegades of Electronic Funk, Billboard Books, 1999.
  3. Stolaroff, M., From Thanatos to Eros, VWB, 1994.
  4. Turner, V., Dramas, Fields, and Metaphors: Symbolic Action in Human Society, 1974.
  1. Waardenburg, Jacques, Classical Approaches to the Study of Religion: Aims, Methods, and Theories of Research, Walter de Gruyter, 1999.

[1] Letecký snímek: berlínské technoparty „Loveparade“ se zúčastnilo více než 2 miliony lidí.

[2] Článek byl ve zkrácené verzi publikován v lednu roku 2002 v časopise Psychologie Dnes pod názvem „Techno a rituál“, anglická, rovněž krácená verze byla autorem přednesena v Institutu Carla Gustava Junga v Chicagu v květnu roku 2007. Z angličtiny přeložila Miluš Kotišová.

[3] Anglicky elektronická taneční hudba.

[4] Waardenburg, Jacques, Classical Approaches to the Study of Religion: Aims, Methods, and Theories of Research, Walter de Gruyter, 1999.

[5] Jung, C. G., Psychology of Religion, 1938, s. 4.

[6] Slovo numinosum je odvozeno z latinského kořenu „numen“, což znamená „bůh”, a „nuere“, tedy kývnout nebo pokynout.  Slovo poprvé razil německý teolog Rudolf Otto ve svém díle Posvátno (angl. The Idea of the Holy, publikovaná poprvé v roce 1917 pod německým názvem Das Heilige – Über das Irrationale in der Idee des Göttlichen und sein Verhältnis zum Rationalen) a bylo často používané Jungem. Otto vysvětloval numinózno jako „iracionální zkušenost nebo pocit, jehož primární či bezprostřední objekt spočívá mimo já“. Numinózno podle Otty je záhada (latinsky mysterium), která je současně jednak hrozivá (tremendum), a také fascinující (fascinans). Numinosum odkazuje na dynamického činitele nebo účinek nezávislé na vědomé vůli. „Náboženské učení stejně jako consensus gentium vždy a všude vysvětluje tuto zkušenost jako takovou, jež závisí na příčině mimo jedince. Numinosum je buď kvalita náležící viditelnému objektu, nebo vliv neviditelné skutečnosti, jež způsobuje zvláštní změnu vědomí.“ Jung, C. G., Psychology and Religion, CW 11, par. 6. Více: Otto, R., Posvátno, 1917.

[7] Saunders, N., a kol., Extáze a techno scéna, Brno, 1996.

[8] Participation mystique – Jung si vypůjčil pojem od francouzského antropologa Lucien Lévy-Bruhl (1857–1939), který jím označoval fenomén, kdy se lidé identifikují s fyzickým předmětem, například v podobě svatého artefaktu nebo totemu. [francouzsky doslova: mystická participace í]. “Identita je charakteristická pro primitivní mentalitu a je reálným základem participation mystique, které není ničím jiným nežli pozůstatkem původního stavu nerozlišenosti subjektu a objektu, a tudíž prvotního nevědomého stavu. Je rovněž charakteristická pro duševní stav raného dětství a konečně pak nevědomí civilizovaného dospělého”.  Jung, C. G., Definitions,” CW 6, par. 741.

[9] Pojem posvátného a profánního tu používáme ve smyslu analytické psychologie. Zkušenost posvátna tu nemá teologickou konotaci, ale psychologickou, tj. pronikání numinózních obsahů do každodenní zkušenosti. Eliade, M., Posvátné a Profánní, Oikoymenh 1982.

[10] V dávných dobách byl ale rituál přirozenou součástí života, každá činnost, od přijímání potravy, sex až po stavbu obydlí, podléhala ritualizaci.

[11] Více: Turner, V., Dramas, Fields, and Metaphors: Symbolic Action in Human Society, 1974.

[12] Více: Stádia psychoterapeutického procesu v koncepcích Carla Junga, Roberta Moora a Edwarda Edingera v této publikaci.

[13] Gianini, J., The Sacred Secret: The Real Mystery in the Da Vinci Code, 2009 (kurzíva autor).

[14] Mitchell, S., 1988, verš 25.

[15] Podle Michaela Fordhama se psychický výzvoj odehrává  prostřednictvím dialektického procesu deintegrace a reintegrace. Deintegrace je pojem, který používal k popisu procesu, při němž se primární celek (fundamentální jednotka já) tak říkajíc ‚roztáhne mimo sebe‘ či se ‘rozvine’ anebo ‘rozbalí’, aby se spojil s okolním světem, a tím deintegroval. Nejde o negativní nebo destruktivní proces. Deintegrace je přirozeným rozvinutím archetypálního potenciálu nezbytného k růstu, při němž daná zkušenost zůstává součástí jednoty jedince (v jeho teorii dítěte). Fordhamův obvyklý příklad deintegrace je, jak se dítě probouzí hladem a signalizuje toto matce, která pak dítě zvedá do náruče a nakojí jej. Deintegrace je proto spontánní zapojení dítěte do různých aspektů jeho emočního prostředí a vztahování se k nim. Fordhamův koncept deintegrace poukazuje na přirozený proces rozvoje nezbytného k psychickému růstu a lze ho přirovnat k rozštěpení a dezintegraci. Dezintegrace je to, co se stane s egem, jež se rozpadne a rozdělí. Rozštěpení odkazuje na dezintegrace, které nezůstávají součástí já, ale jsou izolované nebo odštěpené od zbytku osobnosti.  Fordham, M., Explorations into the Self, London, Academic Press, 1985.

 

[16] Obvykle trvá ještě 5 hodin, než ustane hudba, která pak hraje čistě v hlavě tanečníka.

[17] Jung, CW 6, par. 431