“Ó vzdalte se nezasvěcenci a vyjdete odevšad z háje! Ty jen se na cestu dej, však meč svůj vytrhni z pochvy, teď je chrabrosti třeba, o Aenee, pevného ducha! Bohové, vládnoucí duším a Stínové navěky němí, Chaose, Flegethonte, a prostory mlčící v temnu, dovolte slyšené říci a s vaším svolením zjevit věci, jež v hlubinách zemských a v temné mlze jsou skryty!”[1]

Podle průzkumu domácností z roku 2005 (National Household Survey on Drug Abuse) ve Spojených státech přibližně 20 milionů osob aktuálně užívá ilegální drogy (užívání alkoholu a cigaret se do průzkumu nezapočítává). [2] Takové zastoupení populace užilo nějakou ilegální drogu v průběhu jednoho měsíce průzkumu.[3] Což je více než 8 procent Američanů. Výzkum zahrnuje 12-ti leté a starší. Toto číslo je výrazně nižší od roku 1979, kdy se ke zneužívání ilegálních drog přihlásilo 25 milionů (tedy 14 procent tehdejší populace). Podívejme se na tabulku č. 1. Nejvíce problematické je užívání drog původními Američany (indiány), což je v Americe problém „tradičně“ dán, jeho řešení je i přes obrovskou snahu státu a hlavně svépomoc indianských kmenů pouze v počátcích. Ne tak dávná genocida na indiánské populaci představuje obrovské trauma, vzpamatovat se z něj bude zřejmě trvat ještě dlouho. K tomu se dostaneme v závěru članku. Afro-americká menšina není v oblasti zneužívání drog postižena nejvíc, což je v rozporu s tradovaným „mýtem“, i když v užívání marihuany „vede“:

Demografické charakteristiky

Období užívání (v %)

V životě vůbec

Minulý rok

Minulý měsíc

2004

2005

2004

2005

2004

2005

Obě pohlaví

48

48

14

14

8

8

Muži

53

54

17

17

10

10

Ženy

42

43

11

11

6

6

Rasa/Původ

Ne-hispánci

50

50

15

14

8

8

Bílí

51

51

14

14

8

8

Američtí Afričani a Afro-američani

46

47

14

15

9

10

Američtí indiáni a rodilí Aljaščani

*

63

24

20

10

12

Hawaičani a obyvatelé pacifických ostrovů

*

*

*

14

*

8

Asio-američani

25

30

6

7

3

3

Hispánci a latinoameričani

37

39

12

13

7

7

Tato tabulka ukazuje distribuci zneužívání a závislosti na ilegálních drogách v závislosti na věku a pohlaví:[4]

 

Počet stálých uživatelů je pochopitelně výrazně nižší než počet těch, kteří měli nějakou zkušenost s drogou. Následující graf ukazuje, kolik procent různých etnických skupin americké populace užilo nelegální drogu:[5]

Na následujícím grafu vidíme, kolik Američanů (v milionech) užilo nějakou nelegální drogu. Marihuana a psychofarmaka patří (po alkoholu) mezi nejzneužívanější drogy. I tady se jedná o populaci 12-letou a starší[6]:

 

 

Vidíme, že čtvrtina ze 20 milionu zneužívá kokain a více než milion heroin. Což nám přiblíží tabulka č.2[7]:

 

Droga (v %)

2002

2003

2004

2005

Nelegální drogy:

14.9

14.7

14.5

14.4

Marihuana a hašiš

11.0

10.6

10.6

10.4

Kokain

2.5

2.5

2.4

2.3

Crack kokain

0.7

0.6

0.5

0.6

Heroin

0.2

0.1

0.2

0.2

Halucinogeny

2.0

1.7

1.6

1.6

LSD

0.4

0.2

0.2

0.2

PCP

0.1

0.1

0.1

0.1

Extáze

1.3

0.9

0.8

0.8

Inhalanty

0.9

0.9

0.9

0.9

Psychofarmaceutické léky (nepředepsané)

6.2

6.3

6.1

6.2

Léky proti bolesti

4.7

4.9

4.7

4.9

OxyContin[8]

*

*

0.5

0.5

Trankvilizéry

2.1

2.1

2.1

2.2

Stimulanty

1.4

1.2

1.2

1.1

Methamfetamin

0.7

0.6

0.6

0.5

Sedativa

0.4

0.3

0.3

0.3

Ostatní nelegální drogy s výjimkou marihuany

8.7

8.5

8.2

8.3

 

K problému nelegálních drog, léků a cigaret se přidává problém alkoholu. Alkohol pravidelně v nadměrné míře (tj. konzumace více než 5 „nápojů” na posezení[9]) užívá 56 milionů Američanů, tedy víc než pětina populace. Nejvíce pije alkohol populace ve věku 18-ti až 25-ti let (cca 42%). Těch, co pijí víc než pět nápojů častěji než 5krát za měsíc, je v Americe 7 % (21 milionů). Následující graf ukazuje procentuální zneužívání alkoholu v závislosti na věku respondentů.[10]

 

Častokrát je zneužívání drog ruzně kombinováno, spojeno s konzumací alkoholu a cigaret. V roce 2005 22,2 milionů Američanů (starších dvanácti let) splnilo kritéria pro závislost na alkoholu nebo nelegálních drogách (s výjimkou cigaret a kávy). Více než 3,5 milionu je dnes závislých na obou (alkoholu i drogách), téměř 4 miliony jsou závislé výhradně na nelegálních drogách. Přes 50 milionů Američanů je zavislých na cigaretách. Od roku 1986 přibylo 12% závislých na této nejsmrtelnější droze, která si vyžádá ročně 440 tisíc úmrtí, což je 20 % všech úmrtí vůbec.

Na komplikace spojené s užíváním alkoholu v Americe zemře zhruba 90 000 lidí ročně (3,5 % všech úmrtí)[11]; 18 000 lidí zemře následkem braní nelegálních drog. Hlavní příčinou úmrtí jsou následky kouření, na druhém místě je nesprávná výživa a nedostatek pohybové aktivity (42 000 úmrtí ročně; 18%)[12]. Nikoho jistě nepřekvapí tvrzení, že mezi nesprávnými návyky všech čtyř kategorií existuje významná korelace. Léčba zaměřená na jednu z těchto oblastí proto povede také k zlepšení v oblasti jiné.

Aniž bychom tady uváděli čísla a statistiky, je zjevné, že nadměrná a neuvážená konzumace drog je v Americe, ale i jinde na světě problémem. Sice existuje populace umírněných konzumentů alkoholu nebo jiných návykových látek, u níž je negativní dopad na jejich zdraví, rodinu a společnost poměrně malý, u drtivé většiny však dříve nebo později konzumace přeroste v závislost a stane se primárním problémem. Abychom se vyjádřili přesněji, návyk nikdy není sám o sobě problémem, problémem se stane tehdy, dojde-li k „nezvladatelnosti“ či „kolapsu“ v jiném aspektu života. Tak například závislý přijde o práci, utratí peníze, které měl na zaplacení nájmu, způsobí autonehodu, onemocní cirhózou jater a podobně. Pacient se obvykle přichází léčit, když rozpoznal subjektivní významnost svých obtíží, zpravidla však v důsledku své závislosti trpěl on a jeho okolí už delší dobu předtím.

Závislost zpravidla nějakým způsobem [negativně] ovlivňuje jednu nebo více z těchto sfér: fyzické zdraví, duševní a duchovní[13]zdraví, oblast mezilidských vztahů a oblast společensko-právní. Když se závislost výrazně dotkne jedné z těchto oblastí, je na místě mluvit o problému, který je nutno řešit; tedy o léčbě.

Dovolte mi, abych tady ve zkratce popsal, jak vypadá léčba závislosti v organizacích, pro něž jsem pracoval v minulosti, a taktéž organizací, kde momentálně pracuji. Je nutno podotknout, že by bylo chybou, kdyby si čtenář činil  nárok na to, že si udělá na základě tohoto článku obraz o tom, jak probíhá léčba závislostí v USA obecně. Snad nikde jinde na světě než tady neplatí více tvrzení, že zobecňování zavádí. Jak jednou trefně vyjádřil Boris Filan, pro Ameriku je typické, že to, co je pravdou v jedné ulici, neplatí v ulici druhé. Tohle pravidlo můžeme spolehlivě uplatnit také u léčby závislostí, ale rovněž u psychoterapie obecně. Problém závislosti je velice složitý, Američanů se týká nebývalou měrou, proto se i úsilí tento problém řešit odehrává na mnohých úrovních a různými způsoby. Prosím čtenáře, aby tento článek vnímal jako jeden z možných přístupů k léčbě závislosti.

I když jsou psychoteraputická zařízení regulovaná státními a federálními zákony, filosofie a struktura jednotlivých zařízení se výrazně liší. Na to, aby mohla klinika provádět ambulantní skupinovou léčbu, musí splňovat řadu kritérií a získat licenci státu. V tomto směru jsou americké zákony velice přísné, a jelikož se musí licence obnovovat každé dva roky, může se lehko stát, že klinika o licenci přijde, dokud neodstraní kontrolou zjištěné závady.

Kromě léčebné filosofie a toho, na jakou klientelu se zacilují, jestli se jedná o státní nebo soukromá zařízení, jsou veliké rozdíly i v tom, kolik jim proudí financí a odkud. Najdeme tady alternativní „zařízení“, kde léčení spočívá v naprosté izolaci od výdobytků moderní civilizace. Život na odlehlém ostrově, v divočině či práce na farmě je tady nosnou idejí. Rozšířená jsou křesťanská nebo budhistická centra pro léčbu závislostí. Najdeme zde také moderní zařízení pro prominentní klientelu, kde se léčí hollywoodští herci a podnikatelé.

Zařízení, kde jsem pracoval po dobu dvou let a které tady chci popsat, je zaměřeno na populaci z opačného konce společenského spektra: chudé (a často nezaměstnané), kteří si nemohou dovolit ani zdravotní pojištění. Léčbu platí státní fond zaměřený na drogové a alkoholové závislosti (respektive organizace přerozdělující finance a koordinující léčbu: Wiser Choice). Na to, aby se k nám takový pacient dostal, musel splnit jistá kritéria tohoto fondu pro závislost, mezi něž patří podmínka projít tzv. „detoxikační kúrou“ (detoxem)[14] či jinou lůžkovou léčbou, pokud je to zapotřebí. O léčbu v této  organizaci se může ucházet zájemce dobrovolně, nebo se k nám dostane z nařízení soudu. Z důvodu zmíněného v druhém případě přichází asi 80% klientů[15]. Jak čtenář jistě tuší, to terapii poněkud ztěžuje, protože počáteční motivace těch, kteří k nám přicházejí na základě soudního rozhodnutí, je zpravidla velice mizivá nebo žádná. Motivovaný je však stát, protože kromě pomoci pacientovi a postiženému je jeho záměrem ochránit společnost. Součástí léčby je tedy sociální kontrola.

U klientu, kteří nejsou dostatečně motivovaní, je naším úkolem nejdříve překlenout bariéru odporu, popření (denial), zlosti, apatie apod. Filosofii, jíž se řídí naše organizace, je psychodynamický přístup. Víra, že „závislost je řádově nižší variací touhy lidských bytostí po splynutí s bytostným Já nebo, jak by řekli lidé ve středověku, po splynutí s Bohem“, kterou razil Jung a která se stala vodítkem filosofie Billa Wilsona, je přijímána za důležitou součást léčebné filosofie.[16] I když je nutno podotknout, že každý terapeut se snaží „potkat“ svého klienta tam, kde je, a nevnucovat mu žádnou filosofii. Léčebná filosofie je spíše „světonázorem“, který každý terapeut chová v mysli jako profesní navigační bod a ne nevyhnutelně filosofii, kterou klientovi podsouvá. V praktické terapii je každý člen našeho týmu eklektik![17] Filosofie Anonymních alkoholiků je však mezi našimi terapeuty – s většími nebo menšími výhradami – obecně přijímána. Je typickou podmínkou léčebného plánu, že po změně léčby na nižší úroveň nebo jejím ukončení pacient začne navštěvovat mítinky Anonymních alkoholiků (případně narkomanů či gamblerů) ve svém okolí. Další podmínkou je najít tzv. sponzora neboli pomocníka – dobrovolníka -, který sám prošel léčbou a je ochoten v nouzi poskytnout podporu.

Není žádná legitimní technika, které by se naše organizace vyhýbala, ovšemže za předpokladu, že působí (funguje).

Ve zkratce tady popíšu, jak zhruba proces příjmu, léčby a propuštění z léčby probíhá. Příjem klienta trvá asi hodinu a půl (plus psychologické testy, zpravidla MCMI III., MMPI 2, PAI, BSI, výjimečně MBTI), jeho součástí je příjmový „assesment“: kompletní historie (zaměřená na zneužívání návykových látek), popis symptomů jak fyzických, tak psychických, předešlé hospitalizace/léčby, určení míry závislosti (ADS – Alcohol Dependence Scale; Dependence Severity Index; včetně testování na přítomnost návykových látek v moči nebo vlasu) a motivace (TCU – Treatment Motivation scale, SOCRATES – Stages of Changes, Readiness, and Treatmenty Eagerness Scale a jiné.), končící stanovením diagnózy na základě DSM – IV- TR (americký bratr MKN 10) a stanovením cílů léčby (kratkodobých a dlouhodobých). Pak terapeut učiní rozhodnutí ohledně toho, zda zařadit klienta do terapeutické skupiny nebo mu přiřknout individuální léčbu, může rozhodnou, že klient ještě není dostatečně připravený na skupinovou terapii a doporučí pouze individuální léčbu (jejíž součástí je nezřídka rodinná a partnerská terapie). Léčebná skupina se nazývá IOP (angl. intensive outpatient program), tedy intenzivní ambulantní léčba, a trvá minimálně 20 dní (dvouhodinová sezení).[18] Počet sezení je ale v mnoha případech regulován pacientovou pojišťovnou, která nezřídka léčbu zamítne. Když si pacient nemůže léčbu dovolit hradit z vlastní kapsy, končí často „nepodchycen“ zpátky na ulici. Situace s pojištěním je součástí smutné americké reality a českému čtenáři jistě připadá bizarní.

Klienti jsou zařazováni podle toho, jesli je u nich přítomná duševní porucha, porucha osobnosti, mentální deteriorace, organická porucha apod. Pacient je také v případě potřeby doporučen k psychiatrovi nebo jinému klinickému psychologovi, kteří jsou členy léčebného týmu. Jak už jsme zmínili, na to, aby mohla klinika diagnostikovat patologickou závislost, musí mít zvláštní certifikát a rovněž jednotliví terapeuti musí vlastnit specializované licence. Jestliže jsou tyto podmínky splněny a klient vykazuje příznaky závislosti, pak může být diagnostikován a zařazen do léčebného programu. Obvykle pacient trpí kromě primární poruchy v oblasti závislosti i sekundární neboli průvodní poruchou z oblasti duševního zdraví. Obě se často navzájem podmiňují, i když americké zákonodárství vnímá jako dvě relativně oddělené kategorie problému.

Dalším kritériem pro zařazení do patřičné skupiny je stádium, v němž se klient nachází. Naše organizace se řídí modelem O. Procházky, J. Norcrosse a Carlo C. Diclementa, modelem stádií změny. [19] Viz následující obrázek:

 

Jedná se o stádia: pre – kontemplace, kontemplace, přípravy, akce, udržování a terminace. Pre-kontemplace neboli stádium, kdy pacient příliš o problému a léčbě neuvažuje, je zpravidla obdobím popření, kontemplace neboli „uvažování o léčbě“ je stádiem postupného nahlížení obranného mechanismu. Období přípravy je obdobím léčby, jíž se pacientovi dostává v naší organizaci a kdy dochází k osvojování si psychických nástrojl (angl. coping skills), které pomáhají v sebe-léčbě. V stádiu akce je pacient tehdy, jestliže dokáže více méně úspěšně aplikovat zmíněné nástroje.

Součástí procesu je ovšem také nežádoucí stádium relapsu.

Skupiny jsou otevřené a jsou takzvaně psycho-edukativní, jejich cílem je doslova naučit klienty porozumět modelu stádií změny, porozumět negativnímu dopadu závislosti a podobně na jedné straně a na straně druhé pomoct klientovi dosáhnout kýžené změny prostřednictvím psychoterapeutických technik. Skupiny jsou tak zaměřeny na tři oblasti: závislost, duševní zdraví obecně a výuku nástrojů pro odvykání. Skupiny jsou vedeny dvěma terapeuty: mužem a ženou. Požadavkem na tuto práci je proto certifikát (a/nebo licence) a profesní kvalifikace ve všech třech oblastech. Součástí koordinace léčebného procesu je samozřejmě také [1x týdně] supervize, které se účastní všichni členové týmu včetně psychiatra, psychologa a terapeutů. Kromě přímé terapie organizace také umožňuje pacientům trávit volný čas „konstruktivně“, organizuje obědy, návštěvy kina, knihoven a tak dále. Tzv. Day Center. I když je IOP model skupinové terapie orientovaný kognitivně-behaviorálně, jinými slovy tak, aby pomohl klientovi identifikovat rychle oblasti problémů a podal mu základní nástroje zvládání, nastupuje po této fázi období dlouhodobější práce jak na individuální úrovni, nebo také ve skupině, která je méně intenzivní, zato však déle trvající. Nejčastěji se jedná o kombinaci obou: skupiny a individuální léčby. Zde nastupuje více psychodynamický přístup.

Wiser Choice, který léčbu financuje, si po určité době vyžádá hodnocení, jež indikuje, jestli klient učinil pokrok, a na základě toho rozhodne o finanční podpoře, délce léčby a tak dále. Klíčovým – velice důležitým – slovem je tady termín: týmová práce. Dovolím si tvrdit, že se v této oblasti český terapeutický systém může od amerického lecčemu přiučit. Na kauze každého klienta totiž „pracuje“ kromě zaměstnanců organizace také tým složený ze sociálního pracovníka (fondu Wiser Choice), probačního úředníka (probation offcer) a poradce pro zaměstnání a pracovní činnosti (vocational manager). Nezřídka je přítomný i zvláštní sociální pracovník (Case Manager), jehož náplní práce je pomáhat klientovi v kterékoli oblasti nepokryté výše uvedenými pracovníky: v oblasti psychiatrické, oblasti fyzického zdraví, právní oblasti, ale také při rozvrhování volného času a začlenění do nového sociálního prostředí (bez drog). Je-li to třeba, zúčastní se schůzek i terapeut lůžkového oddělení, kde byl pacient předtím hospitalizován, a podobně.

Všichni – včetně klienta a/nebo jeho rodinných příslušníků – se setkávají, pokud je to možné, jednou měsíčně, kdy spolu diskutují o úspěchu a mezerách v léčbě.

Pacient se najednou ocitá v komplexní síti zaměřené na pomoc, vůči níž může jen těžko zůstat apatický. Tyto schůzky mají výrazný účinek, právě na nich se často bortí pacientovy racionalizace a sebe-klamy. Opakovaný relaps může totiž vyústit v pacientovo uvěznění (z důvodu porušení podmínek probace). Týmová práce, jak vidíme, zabezpečuje, že je lokus kontroly umístěn nejen uvnitř, ale i vně motivace klienta.

V psychologii platí pravidlo, že každá psychická skutečnost, která není vědomě rozpoznána, se objeví ve vnějším životě jako osud. A jak praví mistr koanů: osud je důsledkem špatného bytí! Mezi problémy spojenými s užíváním drog a traumatickým dětstvím našich klientů existuje velice výrazná korelace. Většina klientů, kteří se k nám přicházejí léčit, užívá drogu jako „lék“. Říkáme, že se samo-medikují (self medicate). Droga pro ně není pouze jakýmsi zdrojem slasti a falešnou realitou, ale také kompenzací bolesti jejich vnitřního života; potlačují s její pomocí symptomy spojené se zneužíváním nebo nedostatkem rodičovské lásky a péče v dětství (nebo jinou traumatickou událost jako autonehoda, trauma z války apod.).

Droga je pro ně náhradou za nedostatek zdravé vnitřní organizace (self-structure), vytváří tak jistou „smysluplnou“ strukturu v mysli závislého. Jedná se tedy vlastně o projekci „negativního rodičovského komplexu“ do struktury zdánlivě navozující pocit bezpečí. Mluvíme tady však o „iluzi“, protože se dříve nebo později dostane do konfliktu s pacientovým okolím, jeho tělem apod.  – odtud pramení „osudovost“ závislosti.

Co závislého „žene“ do závislosti, je jeho vlastní nevědomí: komplex. Obrovské napětí (projevující se úzkostí, strachem, depresí, insomnií, sebevražednými sklony, disociací nebo dalšími post-traumatickými symptomy), které takový komplex produkuje, pramení z  jeho vztahu k pacientovu vědomí: komplex je – kromě jiného – zraněnou „osobností“ uvnitř psýché, kterou naše vědomá osobnost odmítá přijmout. Toto přijetí s sebou nese bolestivé traumatické prožitky, proto ho vědomí odmítá. Že je takovýto nevědomý komplex – a tedy traumatická minulost – příčinně spjatý s konzumací drog, není zpočátku mnohým klientům vůbec známo a vyplyne to až v průběhu psychoterapeutické práce. Události zneužití zvládá ego často disociací (rozštěpením) vědomí, jako tomu bylo u jedné mé pacientky. Až v průběhu terapie byla schopná integrovat obsahy, které se vyjevovaly jen v podobe „flashbacku“. Jindy je bolest klientovi dobře známá – jako u jiné mé klientky, kterou znásilňoval v dětství vlastní otec –, únik k alkoholu se pak stává formou zvládání zahanbující a trýznivé zkušenosti. Jeden klient, který byl doslova brutálně zneužíván vlastní matkou, bral drogy v míře, která hraničila se sebevražedným chováním. V takových případech je velice důležité rozpoznat symbolickou dimenzi závislosti a neredukovat ji pouze na mechanicko-biologickou příčinu či ji příliš zjednodušovat. Jak jsme měli možnost vidět v tabulkách výše, závislost je často otázkou období adolescence a dospívání. V tomto období se mladí lidé musí vyrovnávat s požadavky nového života a problémy, které dosud ležely latentně na okraji jejich cesty, se jim najednou jako velká břevna skutálejími pod nohy. Už není možné je přehlížet, buď cestu zhatí, nebo je bude třeba „odstranit“.

Instinktivní snaha integrovat komplex sehrává důležitou úlohu při nevědomé motivaci fenoménu drogové závislosti. Rozpuštění komplexu ve vědomí je vlastně procesem rozšíření vědomí, a tedy znovuzrozením neboli transformací. Touha po alkoholu nebo jiné droze je podle Jungovy teorie vlastně nevědomou touhou po změně. Touha je na místě, je opravdová, prostředek této změny – tedy droga – je ale výsledkem nepochopení pravé motivace, tedy iluzí. Je iluzivní do té míry, do jaké se na ni vážou deformované projekce bytostného Já. Droga má v nevědomí závislého konotaci mýtické „léčivé byliny“ či „elixíru života“, na vědomé úrovni však není rozpoznán archetypální původ puzení. V primitivní společnosti se každá změna odehrávala skrze duchovní, religiozní sílu, k jejímuž prožití byla nutná iniciace. Latinské religio znamená vlastně obnovení neboli znovuspojení s duchem. U závislosti jde vlastně o jakési znovuobjevení ztraceného ráje. Jak jsme již popsali v článku o technokultuře, primitivní společnosti využívaly změnu vědomí k iniciaci do nového duchovního života, což z dnešního pohledu můžeme chápat jako iniciaci do nového vývojového stádia neboli vyššího vědomí. Závislost je také možné chápat jako pokus o sebe-iniciaci, kde ale chybí kontakt s „formální“ transcendentní dimenzí. Zoja proto říká: „Užívání drog lze chápat jako nevědomý pokus o určitý druh iniciace, který je sám o sobě škodlivý kvůli nedostatku vhledu“[20]. Snaha o tuto sebeiniciaci je o to silnější, o co intenzivněji nevědomý komplex působí. Protože komplex má archetypální jádro, ocitá se závislý doslova v zajetí archetypální síly úměrně jeho potřebě o znovuzrození. Scheansová říká: „Archetypální potřeba jedince přesáhnout přítomný stav za každou cenu, dokonce i když zahrnuje užití tělesně škodlivých látek, je zvláště silná u těch, kteří se nacházejí ve stavu bezvýznamnosti, kteří postrádají jak pocit vlastní identity, tak přesné sociální role. V tomto smyslu se zdá správné vidět chování drogově závislého, který pyšně oznamuje „Já beru drogy!“ nejen jako únik do jiného světa, ale také jako naivní a nevědomý pokus přijmout identitu a roli negativně definovanou současnými hodnotami společnosti. Drogová závislost není, jak se obecně věří, únik ze společnosti, ale toužebný pokus zaujmout v ní místo.”[21] Zhoubnost závislosti je v poruše systému, „do“ něhož se má iniciovat. Neschopnost dosáhnout kýženou iniciaci vede k archetypální kompulzivitě. Droga nabyde ve vědomí závislého imperativní emocionální podoby, změní se na magickou medicínu mysteriózní dimenze, aniž by však navodila nějakou pozitivní trvalejší změnu vědomí. Když dojde k atrofii této symbolické dimenze ve vědomí, celá závislost se stane jaksi profánní, příliš konkrétní a materiální. Touha po duchovní proměně se změní na „masturbaci“ smyslů.  Také smrt, která má symbolický rozměr v rituálech primitivních společností, kde vyjadřuje smrt starého státu, se u drogově zavislého může  stát smrtí skutečnou, fyzickou.  Průběh i obsah dávné iniciace byl symbolický, třebaže jeho součástí byla konzumace drog. Víra v nadpřirozená božstva, která byla implicitně přítomná tomuto rituálu, zaručovala, že jeho účastník ani nemohl myslet a cítit jinak. Žil uvnitř symbolické reality. Nepochopení symbolické dimenze činí návykové jednání „parareligiozním“. „Úsilí“, píše dále Scheansová, „které člověk vyvíjí, aby se stal sám sebou, vědomý a zodpovědný za vlastní vývoj a své volby, bylo vyjádřeno v různých mytologiích obrazem hrdiny, který sám bojuje s nepřáteli a draky. Z archetypálního úhlu pohledu je tento zápas metaforou každého iniciálního okamžiku v psychologickém vývoji, kde je skutečná existence ega vždy v sázce. Hlavní charakteristika zápasu hrdiny spočívá v tom, že dává do sázky svou vlastní existenci, že bojuje celým srdcem, aby zvítězil nebo zemřel. Alternativou k dramatickému vítězství není dramatická porážka, ale pojetí života jako nevýznamné existence řízené institucionálními orgány. Ideálem našich veřejných institucí je zabránit téměř všem druhům smrti. Dokonce přirozená smrt je postupně odstraňována z oblasti normální fyziologie a je považována za patologii. Když smrt není konfrontována osobně a vědomě, duševní život trpí jedním z nejhorších poškození“.[22] Léčba závislosti by podle Zoji měla postupovat směrem k osvětlování archetypálních motivů a rozpoznávání symbolické, potažmo duchovní úrovně života.

Vidíme, že podle tohoto modelu je návykové jednání vlastně nevědomým následováním archetypálních a archaických faktorů, které mají svůj instinktivní původ a slouží duševnímu rozvoji. Můžeme říct, že se v primitivních rituálech aktivovala instinktivní moudrost nevědomí, skrz kterou docházelo k integraci komplexů a následnému znovuzrození. Utrpení, smrt a znovuzrození se odehrávalo ve prospěch tohoto vývoje.

Komplexy – jak si Jung všimnul už na počátku své kariéry, v období, kdy se zaobíral asociačním experimentem – se táhnou nejen individuální historií jedince, ale skrz celé generace. Až jejich rozpoznání a emocionální práce s nimi snižuje jejich negativní potenciál. Můžeme bez nadsázky mluvit o vlivu karmy. Matka výše zmíněného klienta byla sama závislá na crack-kokainu a sama byla také zneužívána vlastní matkou. Jako by tato rodina byla ovládnutá archetypem zlé bohyně Kálí. Tuto „negativní karmu“ znova a znova pozoruji ve své praxi.[23] Přesměrovat silný proud nevědomého počínání táhnoucího se přes celé generace dokáže jen poctivá a usilovná práce směřující k uvědomění destruktivní tendence komplexu. Úplné „vyzdravění“ se proto jen zřídka uděje v průběhu jedné generace.[24] Jak jsme viděli v úvodu článku, výrazně postiženou menšinou v USA je populace amerických indiánů (další postiženou skupinou jsou Afroameričané). Střípky genocidy pra-prarodičů si s sebou nesou i mladí, kteří nikdy genocidu nezažili.V těchto případech máme co do činění s „komplexem“ národa neboli „kulturním komplexem“. Členové komunity si ho skrze rodiny „předávají“ dál na své potomky a častokrát jim v tom nezabrání ani migrace přes oceán do různých koutů světa. Příkladem je ruská menšina, která si přináší do USA problém s alkoholem.

Jsou důvody, které nás vedou k názoru, že droga sama o sobě není problémem; problémem se stává až v kombinaci se zraněnou, labilní, a tedy nedostatečně strukturovanou osobností, nebo komplexem, jež v dané osobnosti přebývá. Nechci tady minimalizovat obecnou negativní stránku drog, jenom poukázat, že problém závislosti se týká jiné populace více než druhé.

Závislost se stává jedním ze symptomů komplexního problému. To znamená, že prognóza pro zbavení se závislosti je lepší u osobnosti stabilní, s pevnou self-strukturou, které je dána u závislého zpravidla třemi důležitými faktory: geneticky, vývojovou historií a intenzitou nevědomého komplexu. V opačném případě můžeme mluvit o populaci se zhoršenou prognózou léčby, i když toto číslo je pouze statistické, protože v obou populacích pozorujeme jak „zázračné“ případy, tak „nepochopitelná selhání“. Takže je dobrou zprávou pro terapii, že vlastně žádný statistický jedinec neexistuje. Léčba je vždy zaměřena na jedince a ne skupinu.

V případech u „méně ohrožené populace“ slouží droga spíše jako přechodné vývojové médium, tedy nástroj iniciace než jako nástroj destruktivních komplexů případů popsaných výše. Jinými slovy zkušenost ukazuje, že závislí z této „ohrožené populace“ obtížněji zvládají proces uzdravení – angl. recovery. Procházejí četnějšími relapsy a musí vyvinout více úsilí než pacienti méně ohrožené populace.

Důvodů, proč lidé zneužívají drogy, je mnoho. Pochopitelně ne vždy za závislostí stojí trauma. Někdy je to kombinace „drogy“ a vrozené náchylnosti osobnosti podlehnout jejím účinkům, jindy je to zlozvyk dohnaný do krajnosti. Záleží také na úhlu, z jakého se na závislost dívá terapeut, a také na úhlu, který zvolí pacient. Zkušenost mě naučila, že jde o problém komplexní, „vinit pouze drogu“ by znamenalo bránit se tomu, zahrnout všechny léčivé potenciály do procesu terapie.

Každá léčba závislosti se dříve nebo později dotkne problému „kuřete a vejce“, tedy problému vůle, a potvrdí tak Jungovou domněnku, že spiritus může být skutečně poražen jedině spiritem. Spiritum contra spiritus, tedy duch proti alkoholu, je Jungovou odpovědí nejen na to, jakou má vůle v terapii platnost, ale také co je jejím nejvyšším cílem: a sice vysvobození z otroctví drogy.

Následující tabulka ukazuje, kolik lidí požilo jakou substanci za poslední rok a porovnává americkou populaci s českou:[25]

látka

ČR(%)

USA(%)

jakákoli nelegální droga 10,4 14,4
kanabinoidy 9,3 10,4
kokain 0,2 2,3
heroin ? – zjistit 0,2
halucinogeny 1,4 1,6

Následující graf ukazuje, kde v uplynulém roce v USA probíhala léčba závislosti u osob 12-letých a starších[26]:

Tento graf ukazuje, z jakých závislostí se léčili ti, co vyhledali léčbu:[27]

Literatura

 

  1. 2006 National Survey on Drug Use and Health: National Findings. DEPARTMENT OF HEALTH AND HUMAN SERVICES, Substance Abuse and Mental Health Services Administration, USA.
  2. 2007 National Survey on Drug Use and Health: National Findings. DEPARTMENT OF HEALTH AND HUMAN SERVICES, Substance Abuse and Mental Health Services Administration, USA.
  3. Adler, G., C.G. Jung, Letters, 1906-1950, PrincetonUniversity Press, 1961. (C. G. Jung v dopisu Billovi Wilsonovi, 30. leden, 1961).
  4. Bedi, A., a Matthews, B., Retire Your Family Karma: Decode Your Family Pattern and Find Your Soul Path. New York: Red Wheel Weiser, 2003
  5. Bowen, Murray, Toward the Differentiation of Self in One’s Family of Origin, as published in Family Therapy In Clinical Practice, 1974.
  6. DiClemente, C. C., Connors, G. J., a Donovan, D. M., Substance Abuse Treatment and the stages of Change. New York: The Guilford Press, 2001.
  7. Drug Abuse Warning Network (DAWN).
  8. Journal of the American Medical Association, Jan. 19, 2005.
  9. Jung, C. G., “Concerning Rebirth”, in “The Archetypes and the Collective Unconscious”, CW 9i, PrincetonUniversity Press, 1973.
  10. Velasquez, M. M., Group Treatment for Substance Abuse. New York: The Guilford Press, 2001.
  11. www.oas.samhsa.gov, 2007.
  12. Zoja, L., DRUGS, ADDICTION, AND INITIATION. THE MODERN SEARCH FOR RITUAL. Sigo Press, Boston, 1989.  (v Andrea Scheansová: FENOMÉN DROGOVÉ ZÁVISLOSTI A ARCHETYP INICIACE, koncepce Luigiho Zoji, 2007)
  1. Leonard, L. S., Witness to the Fire, Creativity and the Veil of Addiction, Shambala, Boston, 1989.
  2. Perera, S. B., Celtic Queen Maeve and Addiction, An Archetypal Perspective, Nicolas-Hays, INC., York Beach, Maine, 2001.


[1] Publius Vergilius Maro, Aeneis, nakladatelství Svoboda, Praha, 1970, str. 179

[2] Článek byl ve zkrácené verzi publikován v lednu roku 2007 v časopisu Psychologie Dnes pod názvem Léčba závislosti v USA. Překlad ze slovenštiny: Miluš Kotišová.

[3] Zaokrouhleno; zdroj www.oas.samhsa.gov (2005). V roce 2008 k výrazné změně čísel nedošlo.

[4] Výsledky celofederálního průzkumu: 2007 National Survey on Drug Use and Health: National Findings. DEPARTMENT OF HEALTH AND HUMAN SERVICES, Substance Abuse and Mental Health Services Administration, U.S.A.

[5] Osoby 12-leté a starší. Zdroj: www.oas.samhsa.gov, 2007.

 

[6] Výsledky z celofederálního průzkumu: 2007 National Survey on Drug Use and Health: National Findings. DEPARTMENT OF HEALTH AND HUMAN SERVICES, Substance Abuse and Mental Health Services Administration, U.S.A.

[7] Zdroj: Drug Abuse Warning Network (DAWN, U.S.A.).

[8] Lék proti bolesti na bázi opiátu (oxycodon-hydrochlorid)

[9] 1 nápoj = sklenice vína, půllitr piva (přibližně pinta) nebo 0,4 dcl tvrdého alkoholu

[10] Výsledky z celofederálního šetření: 2007 National Survey on Drug Use and Health: National Findings. DEPARTMENT OF HEALTH AND HUMAN SERVICES, Substance Abuse and Mental Health Services Administration, U.S.A.

[11] Do čísla jsou započítána úmrtí na silnicích, kde sehrál roli alkohol.

[12] Journal of the American Medical Association, Jan. 19, 2005, (zaokrouhleno; za poslední 4 roky se čísla výrazně nezměnila)

[13] Tedy vztah k „transcendentní realitě“.

[14] Detox je zkratka pro detoxifikační zařízení. Lůžkové zařízení, jehož cílem je primárně zachytit zavislého, poskytnout mu náležitou první lékařskou péči, odstranit návykovou látku z těla a přesměrovat na nižší úroveň léčby.

[15] Domácí násilí, autohavárie či jiný trestný čin pod vlivem alkoholu. Tato informace je specifická pro D&S Healing Center, kde jsem pracoval dříve. V organizaci, kde pracuji nyní, je takovéto populace zhruba 40%. Závisí to obvykle na smlouvě, kterou uzavřelo dané zařízení s jednotlivými probačními pracovníky či státní institucí jako celku.

[16] C. G. Jung v dopisu Billovi Wilsonovi (Leden, 30, 1961).

[17] Uvedu tady tři základní požadavky vznesené na práci ideálního terapeuta/poradce na závislosti: 1. láska/víra (empatické přijetí toho, co snad navždy zůstává nezměněné, a tedy tajemstvím), 2. technika/dovednost (sem patří znalosti a teorie), 3. umění/kreativita (vztah k Nevědomí, cit a intuice).

[18] Klient si  může vybrat mezi ranní nebo večerní skupinou. Počet lidí v jedné IOP skupině je regulován státem na maximálně 10.

[19] Stages of Changes (1994).

[20] Zoja, L. Drugs, Addiction and Initiation. The Modern Search for Ritual,  Sigo Press, Boston, 1989. (Zdroj Andrea Scheansová, Konference, 2007)

[21] Ibid. s.2.

[22] Ibid. s. 3

[23] V této souvislosti doporučuji knihu Ashoka Bediho: Retire Your Family Karma: Decode Your Family Pattern and Find Your Soul Path, 2003.

[24] Více: Bowen, Murray, Toward the Differentiation of Self in One’s Family of Origin, otištěno v publikaci Family Therapy In Clinical Practice, 1974.

[25] Zdroj: Psychologie Dnes, 2007.

[26] Výsledky celofederálního průzkumu: 2006 National Survey on Drug Use and Health: National Findings. DEPARTMENT OF HEALTH AND HUMAN SERVICES, Substance Abuse and Mental Health Services Administration, USA.

[27] Zdroj: ibid.