V Jungově díle se objevují často výrazy transformace, znovuzrození, přerod nebo sublimace. To může čtenáře poněkud zmást, je ale nutné si uvědomit, že Jung těmito výrazy popisuje tentýž psychologický proces. Pojem sublimace zavedl do psychologického jazyka Sigmund Freud a až od něj ho převzal Carl Jung. V Jungově pojetí se výraz sublimace výrazně liší od toho, jak ho chápal Freud. Do rozdílu chápání sublimace Jungem a Freudem se promítají základní filosofické rozdíly, na nichž jejich teorie jako celky stojí. Podívejme se tedy, v čem se liší.
Sublimace je proces, jímž se pevné látky mění přímo v plynné skupenství, aniž by prošly skupenstvím kapalným. Latinské sublime znamená „vysoký“, sublimare a sublimat znamenají pak „pozvednout“ (od slova sublimis „vysoko“). Termín do německého názvosloví zavedl W. Goethe (1749-1832). Psychologickou konotaci slovu dodal F. Nietzsche (1844-1900) a později ho dále rozvinul Wilhelm Fleiss (1852-1928), který sám měl přímý vliv na Freuda.
V psychoanalytické teorii je sublimace odklonem proudění libida do neinstinktivních řečišť. Freud měl za to, že energie vložená do sexuálních pudů se může přesměrovaně zaměřit na to, aby dosáhla společensky přijatelnějších a hodnotnějších cílů na poli kulturním, a proto je sublimace stěžejním konceptem v jeho učení, spojujícím sexuální teorii a teorii o kultuře (představuje „význačný rys kulturního rozvoje“[1]). Freud říká: „Úkolem sublimace je odklonit instinktivní cíle na takovou cestu, na níž nenarazí na frustrující zábrany z vnějšího světa. V tom je nápomocná sublimace instinktů. Člověk nejvíce získá, jestliže dokáže dostatečně navýšit zisk slasti ze zdrojů intelektuální činnosti“ (…) „Zadostiučinění tohoto druhu, jakým je například umělcova radost z tvorby, kdy zhmotňuje své fantazie, nebo radost vědce, který vyřešil problém či objevil nějakou pravdu, má zvláštní kvalitu. Avšak jeho intenzita je mírná v porovnání s energií, která se pojí s uspokojováním primitivních a primárních instinktivních pudů“.[2] „Každý, jakmile se stává členem společenství, musí se zapojit do tohoto procesu, jímž se postupně vytříbil civilizovaný život a kterým se také uchovává. Pro obecné blaho musí opakovaně přinášet oběť svých instinktivních slastí.“[3]
Transformace je nejdůležitějším konceptem v jungovské psychologii a používá se k popisu různorodých procesů.[4] Jung říká: „Sublimace není dobrovolná a neni nuceným soustředěním instinktu do náhražkové oblasti uplatnění“ (…) „Sublimatio je velkou záhadou. Freud si koncept přivlastnil a uzurpoval si ho výhradně pro oblast vůle a buržoazního, racionálního theos“.[5] Sublimatio je alchymický proces, jenž končí proměnou ve vyšší formu. Alchymista osvobozuje anima mundi (duši světa, pozn. autor) uvězněnou v hmotě. Usiloval o vysvobození duše světa z temnoty hmoty; tj. z nevědomí.[6] Ego se tedy ocitá na svobodě mimo hranice absolutistického diktátu archetypálních sil a namísto nutkavého následování osudu s nimi udržuje tvořivou komunikaci. Zrod já nevede k odstranění předešlého psychického centra, ale k úplné proměně postojů k životu, což je provázeno psychologickou svobodou.[7] Dojde k „ nezvratné obnově“ celé osobnosti.[8] To se děje nikoli objasňováním toho, co bylo potlačeno, ale znovuspojením ega s jeho autonomním, vitálním a transformativním zdrojem par excellence, kterým bezpochyby nevědomí – jak ukazuje Jung – je. V tomto smyslu jsou metanoia, metamorfóza, transubstanciace, znovuzrození či transformace (skrz něž se odehrává individuace), synonymními výrazy.
Jung rozlišuje dvě základní zkušenostní kategorie transformace, které je možné pozorovat u tradičních kultur v rituálech, ale i běžném životě. Jednak je to (a) transcendence (překročení) života a za druhé (b) vlastní – subjektivní - transformace. Zážitek transcendence života (a) se může udát dvěma způsoby. 1) Prostřednictvím rituálu. Jung mluví o „zážitcích iniciovaného, který podstoupí náboženský rituál, který mu zprostředkuje pokračování života skrze transformaci a obnovu“ (…) Na čem v tomto případě skutečně záleží, je, že objektivní substance nebo forma života podstoupí rituální změnu skrze nezávislý proces, zatímco iniciovaný je ovlivněn, dotčen, ,posvěcen’ nebo obdarován ,božskou milostí’ už jen tím, že byl přítomen nebo že se zúčastnil”.[9] Transformace se zde odehraje mimo iniciovaného, i když jí může být přítomen. Příkladem může být podstoupení rituálu v eleusinských mystériích nebo svaté mše.[10] 2) Přímá zkušenost transcendence. Mysterijní drama je reprezentované a navozené u účastníka spontánně, extatickou nebo vizionářským zážitkem bez nějakého rituálu. Jedná se o mystický prožitek, ale může mít též jemnější estetickou podobu.[11] Subjektivní transformace (b) může mít mnoho podob. Zmíníme je jenom ve zkratce.[12] 1) Umenšení osobnosti. Jedná se o jev, který je znám u primitivů jako „ztráta duše“. Duše utekla jako pes svému pánovi a je nutné, aby ji šaman opět našel a přivedl zpět. Moderním ekvivalentem je vlastně „ abaissement du niveau mental“, tedy stav deprese a ztráty smyslu života a podobně.[13] 2) Opakem umenšení je rozšíření osobnosti. Rozšíření osobnosti může být ovlivněno událostmi a přírůstkem materiálu zvenčí, kdy nové vitální obsahy najdou cestu do osobnosti a dojde k jejich asimilaci. Právě rozšíření osobnosti se ale může podle Junga udát jenom tím, že obsahy proudí z vnitřního zdroje – nevědomí. Jedná se o proces, který Nietzsche popsal, jako když, „Jeden se stane dvěma “. Ježíš je symbolem člověka, který v sobě nosí druhou nesmrtelnou bytost. Za třetí je to 3) Změna vnitřní struktury. Do této kategorie spadá tzv. posese, tedy pohlcení osobnosti komplexem, stínem, kontra-sexuální energií a podobně. 4) Identifikace se skupinou je forma transformace, již popsal obsáhle Le bon ve své knize Duše davu.[14] „Skupina je pod vlivem participation mystique, což není nic jiného než nevědomá identita“, říká Jung.[15] V tomto stavu však chybí vztah k centru, tedy symbolickému vztahu k Bytostnému já, proto je tento proces většinou primitivní a část destruktivní. 5) Identifikace s kultovním hrdinou. Je to zkušenost metamorfózy, kdy je například Apuleius, obyčejný člověk, iniciován do stavu Helia; je rituálně korunován do vyššího stavu. 6) Magické procedury. Sem spadají veškeré rituální techniky, jejichž cílem je specificky navodit transformaci osobnosti. 7) Transformace technickými prostředky, jako je jóga, různá cvičení (jako exercitia spiritualia), požívání látek a technik na alteraci vědomí. 8) Přirozená transformace – individuace. Pro Junga individuace znamená stát se osobností, implikuje dosažení vlastního já. Mohli bychom proto pojem přeložit jako „seberealizaci“. Cílem individuace není nic menšího nežli zbavit Bytostné já falešných obalů persony a vemlouvavých sil archetypů. Individuaci si nesmíme plést s individualismem, který přehlíží kolektivní faktory a vyhledává určitou zvláštnost, kteá lichotí egu. I když Jung nazývá individuaci „nevyhnutelnou psychologickou potřebou“, rovněž jaksi kontroverzně tvrdil, že povaha individuace je „ aristokratická“ a že je dostupná jen těm jedincům, kteří jsou předurčeni k tomu, dosáhnout vyššího stupně vědomí, a kteří jsou k němu povoláni od počátku. Jinde zase předpokládá, že rozšiřenií vědomí je univerzální vlastností.
Transformace ve svém pozitivním smyslu je cílem terapie.[16] Přesněji řečeno substanciální neboli podstatná změna osobnosti (transmutace), která je subjektivně vnímaná jako znovuzrození, je jedním s nejzákladnějších cílů jungovské analýzy.
Zatímco Freud používal tento termín, aby popsal dobrovolný (volní) akt, Jung učí, že sublimace se nám může „přihodit“ jedině jako určitý druh milosti.[17] Pro Freuda bylo libido přísně vzato sexuální energií, pro Junga znamenalo ,životní sílu´ jako takovou. Praktické důsledky jejich teorií se pak podle toho liší. Freudova terapeutická technika je reductio in primam figuram[18], kdežto Jungova restitutio ad integrum.[19] Jung totiž věřil, že osobnost se v transformaci znovuspojí se svým zdrojem – Bytostným já.
U Freuda je pojem založený na materialistické víře, kdežto Jung rozpoznal transcendentní potenciály lidské psýché.
V tomto ohledu jungovská analýza neredukuje kauzálně jeden psychický produkt na druhý, ale dynamicky je spojuje (tzv. syntetizuje) ve snaze vytvořit symbol. Symbol, v podobě transcendentní funkce, má schopnost navodit psychickou transformaci (něm. Wandlung). Spojení nevědomého a vědomého se odehrává prostřednictvím transcedentní funkce: „nový obsah, který celý postoj řídí, skoncuje s rozdělením a přinutí energii protikladů protékat jediným společným tokem. Stagnace je zažehnána a život může proudit s obnovenou silou směrem k novým cílům“.[20] Léčba je možná díky napojení se na potenciál přírody, která je s to léčit pomocí dorůstání nového: „Neurotik není nemocný proto, že by ztratil svoji víru, ale protože dosud nenašel nové uplatnění pro své nejvyšší aspirace“.[21]
Přestože lze hovořit o transformaci jakožto reorganizaci libida, rozšíření vědomí, znovuzrození nebo zrodu já, complexio oppositorum, vzniku osy (axisu) ego-já atp., fenomenologie, proces i povaha transformace budou muset zůstat záhadou a jako s takovými musí být s nimi v terapii nakládáno: s pokorou a úctou. Jung říká: „Psychologický výzkum zatím nepoodhrnul všechny ty početné závoje halící lidskou psýché; nadále zůstává nedostižná a tajemná jako veškerá hluboká tajemství života. “[22]
Literatura
17. Stein, M., Jung's Treatment of Christianity, The Psychotherapy of a Religious Tradition (Wilmette: Chiron Publications, 1985).
[1] Van Haute, 2004.
[2] Freud, 1960.
[3] Barlett, 1928; kurzíva autor.
[4] Stein, 1985.
[5] Adler, 1961.
[6] Stern, 1991.
[7] Jacobi, 1942.
[8] Franz, 1980.
[9] Jung, CW 9i, par. 208.
[10] Ibid. par. 209.
[11] Ibid. par. 211.
[12] Ibid. pars. 212-238.
[13] Abaissement du niveau mental - Carl Gustav Jung (1875–1961) si pojem vypůjčil od svého učitele, francouzského psychologa a neurologa Pierra Janeta (1859–1947). Francouzsky doslova: snížená úroveň vědomí.
[14] Le Bon, La psychologie des foules (1895; anglický titul The Crowd: A Study of the Popular Mind, 1896)
[15] Jung, CW 9i, par. 226.
[16] Jung, CW 17, par. 904.
[17] Jung, 1912.
[18] Jung, CW 8, par. 40.
[19] Jacobi, 1959.
[20] Jung, 1921.
[21] Jung, 1914.
[22] Jung, CW 8, par 688
Vlado Šolc
V psychoanalyze Zikmunda Freuda je sublimace formou zrale psychologicke obrany, v niz ego chrani samo sebe pred uzkosti nebo jinymi neprijemnymi emocemi tak, ze je ventiluje do neceho produktivniho, coz muze byt napriklad hudebni produkce nebo jina cinnost, ktera vyzene z nasi mysli cerne myslenky.