Stádia psychoterapeutického procesu v koncepcích Carla Gustava Junga, Edwarda Edingera a Roberta Moora

„Je to hlubinná psychologie, co odhalila terra ignotae a způsobila ty nejdramatičtější konfrontace. Objev nevědomí můžeme přirovnat k podmořským objevům v čase renezance či astronomickým objevům následujícím vynález teleskopického dalekohledu. Každý z těchto objevů totiž vynesl na světlo světy, o jejichž existenci se do té doby zhola nic netušilo.“[2]

 

Německé slovo Heilsweg by se dalo do češtiny přeložit jako „léčba“, ale rovněž jako „spása“. Výraz je přiléhavý pro označení psychoterapeutického procesu v hlubinné psychologii. Totiž kromě toho, že člověku poskytuje prostředky k boji s patologickými symptomy a k „uzdravení“, rovněž ho přivádí k poznání, že skutečné vyléčení není otázkou vůle, disciplíny a sebepřísnějšího dodržování předepsané techniky, ale oddání se vitálnímu procesu proměny. Je tedy zároveň duševním vývojem. Takováto proměna se může odehrát jedině tehdy, když se pacient otevře instinktivnímu procesu léčby a doslova „podstoupí“ toto dobrodružství celou svou bytostí.[3] Jako v krédu připisovaném Theobaldu de Heghelandeovi: Ars requirit totum hominem.[4] Staří alchymisté totiž věděli, že skutečná změna se nedá docílit bez tvrdé práce a že je výsledkem bezpodmínečného oddání se tomu, co tento proces s sebou přináší. Pojem „spása“ se kromě jiného svou podstatou odvolává k vysvobození božskou intervencí, tedy k příčinám mimo fyzické a psychické hranice pacienta.

V hlubinné psychologii je původem těchto sil nevědomí, ona záhadná veličina, o níž můžeme cosi racionálně vyslovit jen do té míry, do jaké ji postihuje vědomí; mimo jeho sféru se stává metafyzickým konceptem, ale též mystériem, jemuž v naději a důvěře v schopnost uzdravení svěřujeme naši cestu. Mystériem, jež působí, a proto mu náleží skutečnost.[5] Rady a návody psychologa, teoretické koncepty a vysvětlení mají v procesu léčby jen omezenou účinnost, podstatná část spočívá v rukou přírody. Zásadu, že „lékař léčí a příroda uzdravuje“ (vis medicatrix naturae), ctil už Hippokratés (460-370 př. n. l.). Léčba je ale dialektickým procesem, je výsledkem komunikace pacienta s lékařem, vědomého ega s nevědomím, přírody s člověkem, proto je možné očekávat její úspěšný výsledek jen tehdy, když bude oběma proti sobě stojícím veličinám umožněna realizace. Příroda nám začne naslouchat, pokud i my budeme naslouchat jí. Vědomí, věří jungovská psychologie, není jen epifenoménem hmoty, ale cílem a nevyhnutelnou součástí stvoření. Bez vědomí by nejenomže neexistovala možnost vůle, ale dokonce ani svět ve své fenomenální podobě. Pochopitelně že nevědomí by bez vědomí zůstalo slepé, uvězněné v automatizmu, bez možnosti zpětné vazby. Úlohou vědomí je proto najít „správnou míru“ vlastní působnosti, tak aby nepropadlo diktátu nevědomí, zároveň však aby si podrželo schopnost čerpat z jeho životadárné a léčivé moci. Nezprostředkovaná zkušenost nevědomí je vždy zakoušením přírodního živlu; terapie tento živel nezmění, může ale poskytnout bezpečné útočiště.

Dialektický, zodpovědný vztah vědomí a nevědomí je proto klíčovou podmínkou duševního a duchovního vývoje, tedy vnitřní změny, která se projevuje pocitem svobody a celistvosti. Tato celistvost není stavem jakéhosi opojení, ale svědomitého vztahu k „absolutně odlišnému v nás, jež je zároveň naší součástí“. Psychoterapeutická práce, kterou pacient na sebe bere, je proto jistým druhem umění, jímž se učí tuto křehkou vazbu vnímat, uchovávat a do svého života takto prakticky vnášet zručnost do té doby jen matně tušenou.

V této práci se budeme zaobírat stádii psychoterapeutického procesu, tak jak je popsal Carl Gustav Jung, a doplníme je o paralelní pohledy amerických neojungovských psychologů Edwarda Edingera a Roberta Moora. Stádia zahrnují oba aspekty terapie - jak léčbu, tak záchranu. Jak sám Jung říká, nemůžeme je vnímat dogmaticky ani příliš lpět na jejich pořadí. Tato stádia, tak jak je zde představím, nepostihují vnitřní proces, který prožívá pacient, jsou spíše fázemi reflektujícími proces „objektivně“ z pohledu vnějšího pozorovatele (tedy terapeuta).

Psychologie je nesmírně heterogenní obor, tudíž zaujmout vyčerpávající stanovisko, jež by zároveň uspokojivě vysvětlovalo fenomén vývoje léčebného procesu, je prakticky nemožné.[6] I když je každý živoucí proces ve své podstatě kontinuem, fundovaný pohled na něj umožňuje odborníkovi určit kulminační mezníky, a rozlišovat tak určitá stádia, podobně jako to děláme při vnímání ročních období, přestože sklon zemské osy a pohyby vesmírných těles vůbec jsou kontinuální, a nikoli skokové procesy. Jungův koncept umožňuje rozpoznat dovršení jednotlivých fází tím, že u pacienta dochází k vyčerpání energie  - „zaseknutí“ – a nastupuje nutnost změny, tj. posunu na pomyslné spirále duševního vývoje. Psycholog je však zároveň tím, kdo se na změně aktivně podílí svým vlivem - jak nevědomým, tak vědomým. Pro pacienta je projektivním nositelem obrazu jeho bytostného Já a jeho dílčích archetypů, zároveň je však aktivním účastníkem, který může popíchnout vědomí správným zrcadlením. Terapeut může proto do jisté míry další stádium iniciovat tím, že řekne, „je čas, abychom se spolu kriticky podívali na důvod tohoto afektu“… a podobně.

Jung dospěl v roce 1929 k závěru, že existují čtyři základní stádia psychoterapeutického procesu. Jsou to: zpověď, vysvětlení (objasnění), výcvik (vzdělání) a transformace (změna). Německy Bekenntnis, Aufklärung, Erziehung a Verwandlung.  Je nutno podotknout, že i když od té doby, co Jung poprvé formuloval teorii týkající se těchto stádií, uběhlo víc než sedmdesát let, v praktickém ohledu se toho v moderní psychoterapii velmi nezměnilo. Principy, jimiž se lidská duše řídí, jsou staré jako duše sama. Stejně tak způsob a průběh terapie, kterou uvedl do praxe Carl Gustav Jung, neztratily za tu dobu nic na své významnosti.[7] Naopak v poslední době sledujeme, jak se zvedá vlna zájmu o hlubinnou terapii, a to zejména v zemích, kde byl Jung z politických důvodů zakázaný, anebo snad nedoceňovaný, protože pro něj ještě nedozrál ten správný čas. V České republice, ale i na Slovensku a v dalších zemích východní Evropy osmnáct let po sametové revoluci žízeň po jungovské psychologii neuhasla a nadále sílí. Jakási obroda jungovské psychologie však probíhá prakticky po celém světě. Jungovské instituty rostou jako houby po dešti; zdá se, že to, co doznívá, jsou poslední ideály pohledu Západu na nadvládu rozumu v přísně „vědeckém“ smyslu a lidé postupně přicházejí na to, že ani farmaceologie ani tzv. moderní kognitivní přístupy nedokážou vyřešit hluboké problémy související s duchovním vykořeněním. A třebaže tyto vědecké metody dokážou dát poměrně kvalitní odpověď na to, jaká je příčina věcí a jak jsou tyto navzájem kauzálně spojené, v otázkách po tom, kam věci spějí, tedy za jakým účelem se dějí, zůstává každá věda zákonitě sterilní. Smysl života nelze vysvětlit ani tou nejdokonalejší analýzou…

Není odvážné tvrdit, že Jung předběhl svou dobu. Snad konečně dnešní doba mu otevře dveře dokořán, aby se mohla začít hasit žízeň po pochopení nejen odborných teorií, ale stejně tak čistě osobních a intimních duševních procesů, které mohou být pro mnohé prostředkem k osobnímu rozvoji a rovněž jistému novodobému „osvícení“ v dobách přímo babylonského zmatku kulturních, duchovních a morálních hodnot globální civilizace. Podívejme se nyní na jednotlivá stádia blíže.

 

Zpověď

 

„Od dob, co se lidské mysli podařilo úspěšně vynalézt ideu hříchu, člověk začal hledat útočiště v utajení; neboli jinak, žargonem analytickým: vzniklo vytěsnění.“ [8]

 

První fází psychoterapeutického procesu je zpověď neboli „vyzrazení“ tajemství, které bylo do té doby úzkostně skrývané a opatrované. Důvodem úzkosti je nedůvěra jeho nositele vůči světu, v němž žije. Častokrát je ono tajené považováno za hřích, je neslučitelné s názorem vox populi. Mezi intimitou a hanbou existuje velmi silná vazba, jak to ukázal Nathanson. Vyzrazení úzkostně opatrovaného vyplavuje emoci hanby a studu, pocit, že „najednou je všechno vidět, a touhu, aby se přede mnou otevřela hlubina a pohltila mne“. [9]

Jung říká, že vlastnictví tajemství působí jako psychický jed, který odcizuje člověka jeho komunitě.[10] Světlou stránkou tohoto mechanismu je, že ve své podstatě chrání vědomí, aby neupadlo de nevědomé závislosti na většinovém názoru komunity. Na druhé straně však způsobuje izolaci a nejistotu. Zejména pokud si ani sám subjekt není dostatečně vědomý toho, co a do jaké míry ukrývá před světem. Nehovoříme zde však pouze o jakémkoli tajemství, ale celém úkonovém a myšlenkovém útvaru, který má být zatajen. Neboli části naší osobnosti, jíž jsme, která cítí, myslí, a přestože bychom ji raději neukazovali světu, dále žije v nás… Utajování nějakého obsahu právě proto, že je spojený s vinou anebo hanbou, má velmi blízko k vytěsnění a v tom je jeho zrádnost. Přispívá k odštěpení komplexu od vědomí a upadnutí do nevědomí, kde se mu dostává větší autonomie, což je samo o sobě dostatečným důvodem k neuróze. V nevědomí se stává samostatným narušujícím obsahem a čím je od něj vzdálenější, tím těžší je ovládat ho vědomím, usměrňovat a podobně. Jeho sdílení ho proto udržuje tak říkajíc v dostatečné blízkosti k vědomí, čímž ho může do určité míry korigovat a předcházet tak zhoršení symptomů.  Proto je tajemství potenciálně o to zkázotvornější, čím menší počet lidí má o něm povědomí. Institut řeckých mystérií a antických tajných společností důležitost této skutečnosti moudře zohledňoval.[11] Ani dnes tomu není jinak u moderních institucí, jako jsou například tajné služby, kde zaměstnanci mají za úkol svěřovat se s tajemstvím nejen z důvodů souvisejících s náplní jejich práce, ale i z důvodů psychologických. Potenciál odštěpení (či rozštěpení) může oddělovat motivy do té míry, až se stanou protichůdnými.

Mnozí z čtenářů, zvlášť pokud se jedná o praktikující terapeuty, se už jistě setkali s příkladem, kdy se pacient vydává na cestu „osudu“ diktovaného tajnou (nevědomou) pohnutkou, a právě proto se vystavil velkému riziku. Osobně si vzpomínám na případ jednoho mladého muže, který se téměř smrtelně předávkoval alkoholem. Zpočátku jen tvrdil, že se chtěl uvolnit a že to „přehnal“, teprve po delší terapeutické práci dokázal přiznat, že ve skutečnosti tajně trpěl depresí a vlastně chtěl svůj život ukončit. Podobně jsem měl možnost pozorovat případ psychotické ataky, kdy mladý muž skočil z mostu a na událost měl úplnou amnézii. Později vysvětlil svůj čin tím, že nechtěl spáchat sebevraždu, pouze se chtěl přesvědčit, zda může létat.[12]  Nevědomý obsah může nabýt úplně autonomního charakteru, což ho činí „tíhou na duši“.  Uznání nějakého obsahu umožňuje „podržet“ v terapii nepříjemný afekt (emoci), který je s ním spojený jako v prenatálním období dítě pupeční šňůrou k matce a který je právě důvodem štěpení. Právě možnost přiznat, sdílet, tolerovat a podržet v terapii afekt je jedním ze základních léčebných momentů.[13]

Všechna osobní tajemství mají proto – z psychologického úhlu pohledu – povahu hříchu nebo viny, protože na nevědomé úrovni představují „špatná“ tajemství neslučitelná s všeobecnou morálkou. „Odmaskovánískutečných motivů, které slouží k uchování těchto tajemství, je základním stavebním kamenem analytické práce. Sdílet tajemství, tedy uznat ho před sebou samým, přispívá k rozšíření vědomí a vysvobození od neurózy. Proto Jung obrací koncept hříchu naruby a říká: „Zdá se, že v očích přírody je hříchem zakrývat naši méněcennost.“[14] Sebeklam je takto nemorální pozicí par excellence.[15]

Základní myšlenkou zpovědi v katolickém náboženství je připustit před Bohem hřích. Pakliže je Bůh vševědoucí a o našem hříchu už dávno ví, jde ve zpovědi o to, abychom to, co je hříšné, pojmenovali sami před sebou i před ním „pravým jménem“.[16]

Přiznáme-li si, že je nějaká myšlenka hříšná či ďábelská, dostane se jí tím vědomé pozornosti. Zpovědník, kněz, jedná z moci jurisdikce církve, která mu dává mandát konat in persona Christi, je tedy prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Kněz sám není v této pozici dokonalý, avšak během zpovědi na sebe bere symbolickou roli dokonalosti, proto může skrze něj Bůh hříšníkovi odpustit. Jestliže odhlédneme od aspektu milosti a zázraku ve zpovědi, vidíme, že psychologicky se jedná o relativizaci hříchu. I smrtelný hřích lze odpustit. Zpověď umožňuje člověku uznat, že dokonalost mu nepřísluší, ale že se může zdokonalit tím, jestliže si vlastní nedokonalost uvědomí. Jinými slovy uzná, že v jeho duši dlejí i takové vlastnosti, jež společnost – ale také vlastní svědomí – nepřipouští za žádnou cenu, přesto však jsou součástí lidské zkušenosti. Lidské životy jsou protkány daleko hříšnějšími skutečnostmi, než si jakákoli sociální instituce může dovolit odpustit, proto bude stále otázkou individuálního vztahu. Odhalení vlastního stínu má pro někoho, kdo ho přijme, neboli slovy D. W. Winnicotta „podrží“ (angl. hold), nesmírný psychoterapeutický účinek.[17] Až po této morální úlevě, uznání svého místa na zemi, místa mezi hříšníky, může zpovědník přijmout sám sebe.

Odhalení temných zákoutí vlastní duše umožňuje katarzi.[18] Toto řecké slovo (kάθαρσις) původně znamenalo „očištění“, mravní a emocionální očistu. Aristotelés používal slova k popisu procesu odehrávajícího se v člověku, jenž hluboce prožívá děj divadelní tragédie.

Sleduje osud za pravdu umírajícího hrdiny dramatu, u diváka náhle propukly emoce a v slzách a smutku se jeho duše stávala lepší.[19] Pathos děje v něm otevíral bránu k pravdě a sobě samému. Katarktická zkušenost byla rovněž, jak jsme už vzpomněli, součástí iniciace v řeckých mystériích. Psychologická podstata tohoto procesu spočívá v uvědomění si obsahů doposud vědomí vzdálených, ať už proto, že představují společenské tabu, hřích, komplex, anebo proto, že zatím jednoduše nedospěly do patřičné úrovně. Emočně nabitý obsah se tak přiblíží vědomí, čímž se započne cesta jeho integrace. „To, co zpravidla zadržujeme, jsou emoce neboli afekt. Rovněž je zde záhodno zdůraznit, že sebe-potlačení může být i zdravé a přínosné; může být dokonce ctností. To je důvodem, proč je sebedisciplína jedním z prvních morálních umění dokonce i mezi primitivními kmeny, kde měla své místo v iniciačních obřadech hlavně jako forma asketizmu a stoicizmu, kdy se musely překonávat bolest a strach. Katarze je pouze první - byť nevyhnutelnou - fází terapeutického procesu. Zdrženlivost se tak praktikuje v rámci tajné komunity jako výraz toho, že slib je sdílený společně s druhými. Pakliže je však sebe-potlačení pouze otázkou osobní, bez spojitosti s žádným náboženským učením, může se stát právě tak zraňujícím jako osobní tajemství.“[20]

Zatímco kněz hříšníkovi [prostřednictvím Boha] odpouští, psychoterapeut, který nemá žádný oficiální mandát transcedentní bytosti, jednoduše nesoudí. Psycholog totiž nehledá vinu, ale příčinu [a záměr]! Přijímá věci tak, jak jsou, v pokoře a skromnosti, že soudit mu nijak nepřísluší, třebaže se ho pacientova „zpověď“ může častokrát emocionálně dotknout.[21] V takovém případě musí psycholog udělat všechno pro to, aby si uvědomil, co v něm emocionálně probíhá.[22] Protipřenos či projektivní identifikace se dají zvládat pouze tím, že s nimi terapeut zachází tak, jak to vyžaduje od svého pacienta: přizná jejich existenci, uvědomí si vlastní emocionální obsahy a ,podrží’ je, aniž by se jim vyhýbal nebo se s nimi jinak defenzivně vypořádal.[23]

Vzpomínám na příklad jednoho klienta, který svého o sedm let mladšího bratra sexuálně zneužíval poměrně dost krutým způsobem. Tento mladší bratr později spáchal sebevraždu. Právě toto byl moment, jímž počínaje se u mého klienta naplno rozvinula psychická choroba. Jiný klient zase třicet let tajil před celým světem, že dům, v němž uhořeli jeho rodiče a sestra, zapálil on. V obou případech sehrál fakt, že jsem tyto pacienty nijak „nesoudil“, obrovskou úlohu, i když musím přiznat, že jsem byl v obou případech poměrně „emočně pohnutý“. Terapeut nesmí – zvlášť v této počáteční fázi terapie – ani jen náznakem dát najevo vlastní názor, i když je to velmi těžké, protože nevědomí klienta stejně pozná, co se v duši terapeuta děje. To, co vyjádří, je emaptia k tomu, co cítí pacient. Ani při práci s těmi nejkrutějšímu zločinci nesmí sklouznout k nevědomému moralizování. Soud zpravidla zmaří možnost navázání vztahu (raportu), který je prostředkem k tomu, aby se pacientova vlastní duše stala jeho (odpouštějícím) soudcem a spasitelem zároveň.

Jungův otec byl farářem reformní protestantské církve. Jak víme, protestantská víra nezahrnuje nutně kněze do procesu zpovědi. Věří, že třetí osoba coby prostředník mezi hříšníkem a Bohem není nezbytně nutná. Jung sám však zdůrazňuje obrovský význam přítomnosti třetí osoby, dokonce jde až tak daleko, že zdůrazňuje důležitost „povahy osobnosti terapeuta“ v procesu abreakce. V tomto prvním stádiu se totiž začíná formovat přenosový a protipřenosový vztah mezi pacientem a psychoterapeutem. Sám lékař pochopitelně není žádný „mág“, má však za určitých okolností schopnost podněcovat léčivý potenciál pacientovy psýché, jež se prostřednictvím přenosu stává pro něj vědomější.

Ať už je předmětem úvodní terapie traumatem odštěpený komplex anebo je to jistá „napůl odmítaná“ část osobnosti, je základním cílem této první fáze tuto „odštěpenou“ část přivést na vědomou úroveň. Úloha terapeuta je zde ovšem velmi důležitá, i když často spočívá v jeho pouhé přítomnosti. Jung píše: „Pokud by léčivý účinek spočíval jednoduše v pouhém znovuprožití negativní zkušenosti a abreakce by mohla být docílena pacientem bez cizí přítomnosti, jako izolované cvičení, potom by neexistovala potřeba žádného lidského objektu, na který by mohl být afekt projikován. Intervence lékaře je však absolutně nezbytná.“[24] Pacient se tak může svěřit chápajícímu a vstřícnému terapeutovi, který neposkytuje pouze sdílení břemene, ale rovněž morální podporu. Ta je u fáze zpovědi velmi podstatná!

Pacient v této fázi terapie překonává zpravidla silný odpor i v případě toho nejempatičtějšího terapeuta. Prožívá pocit hanby a méněcennosti. Právě prožitek, emocionální pohnutí a utrpení jsou velmi důležitá stádia zpovědi.

Stává se, že pacient hned na prvním sezení vypráví otevřeně o velmi bolestné události, jako je smrt blízké osoby, fyzické útrapy či znásilnění. Nesmíme se ale nechat zmást otevřeností, s níž pacient k těmto tématům přistupuje. Zpravidla se jedná pouze o iracionální, odosobněný popis -  flatus vocis -, jemuž chybí emoční základ. Až s vynořením korespondujících emocí může nastat skutečné uvolnění a prohloubení vhledu, tedy spojení odštěpených či disociovaných částí osobnosti. To, co se odštěpuje, je v mnohých případech negativní afekt, jinými slovy příslušný emocionální prožitek se oddělí od intelektového procesu.

Jung říká: „Skrze zpověď se vkládáme zpět do rukou lidskosti, konečně osvobozeni od tíhy morálního exilu. Cílem katarktické metody je zpověď úplná – nikoli pouhé intelektuální rozpoznání faktů hlavou, nýbrž jejich uznání srdcem a skutečné uvolnění potlačených emocí.“ [25] Pacient musí doslova podstoupit ponížení, pocity viny, strachu, zoufalství a podobně, jinak tyto emoce zůstanou „bezrozměrné“, bez náležité symbolické dimenze. Pokud je totiž pacient schopen emoci tolerovat a sdílet, aniž by došlo k štěpení, vstupuje do prostoru její symbolické bytnosti, což je podmínkou její integrace do jáského vědomí.

Dávné iniciační obřady znaly velmi dobře význam „psychické degradace“. Například při vstupu do posvátného (liminálního) prostoru je určité ponížení nezbytné.[26] Ať už dobrovolně či nedobrovolně, účastník musí podstoupit degradaci a potupu.[27] Součástí této potupy je mnohdy povinnost svěřit se s těmi nejintimnějšími tajemstvími, jako je nevěra, nemorální či kriminální čin. Iniciovaný musí předstoupit před své božstvo, případně vstoupit do posvátného prostoru „čistý“. Ponížený tak na určitou dobu přijímá novou identitu, sám se stává hříchem, v hanbě zakouší vlastní méněcennost a malost. Jeho sebedůvěra je v danou chvíli velmi malá, jelikož ego upustí od běžné obrany, cítí, že je odkázané na vůli něčeho vyššího: nevědomí. Degradace je tudíž nezbytným bolestivým aspektem zpovědi…

Rituál degradace symbolizující ducha rezignace a odevzdání se nemůže být úspěšný bez skutečného podřízení se „duchovní síle“. Iniciace může být dokonalá jedině za předpokladu odevzdání se (angl. submission).[28] Právě „odevzdání“ je základní podmínkou pro iniciaci do psychoterapeutického procesu. Aby byl proces úspěšný, musí se mu pacient „odevzdat“. Často se setkáváme s příklady, kdy na terapii přijde pacient na doporučení partnerky, rodiče a podobně, sám však postrádá vnitřní motivaci. Bez této vnitřní motivace nemůže dojít k odevzdání se. Prvním krokem u sdružení Anonymních alkoholiků je přiznání si bezmocnosti v boji s alkoholem a nemožnosti zvládat alkoholismus vlastní vůlí.[29] Bez skutečného odevzdání se nemůže proběhnout katarze, a proto ani klient nemůže postoupit do další fáze terapie. To, čemu se pacient podřizuje, není pochopitelně terapeut, ale samotný proces terapie. Iniciační rituály často symbolicky vyjadřovaly nutnost „smrti“. Než došlo k zmrtvýchvstání, tedy duševní regeneraci, musel iniciovaný „zemřít“. Psychologicky tedy došlo ke „smrti ega“. Celý předešlý život, víra, předsudky, identita a tak dále musely být „obětovány“. Nový život nemohl vzejít, dokud starý neshořel a nebyl očištěný v procesu, který iniciovanému přiměřeně manifestoval, že se mu nabízí „ochranná nádoba“ – kontejnování (angl. containment) [30]. Nutnost odevzdání činí první fázi terapie velmi křehkou. Pacient totiž vstupuje do neznáma, do tajemného (a stejně tak sakrálního) prostoru netušených rozměrů. Neví, co mu to přinese do budoucnosti; jedná instinktivně. Pokud se mu bude bránit, nemůže nic získat. Robert Moore píše: „Vstoupit do procesu jakékoli formální terapie, ať už skupinové nebo individuální, znamená podřídit se určitému druhu strukturovaného procesu. Musíte se vzdát jistých aspektů vlastní autonomie. (…) V primitivních rituálech je mnoho úkonů zaměřených na to, aby zdůraznily důležitost podřízení se. Jinými slovy nemůžete mít ztuhlý krk a podstoupit iniciaci. Musíte se podřídit, nebo neuspějete.“ [31] Nemusíme snad zdůrazňovat, že když mluvíme o potřebě podřízení se, nemáme na mysli slepou poslušnost, ale spíš oddanost procesu, dobrou víru a pokoru před majestátem neznáma.

V západní civilizaci se érou osvícenství započal proces sekularizace tradičních hodnot a s ním zesílil důraz na autonomii. Tak se pomalu vytratila přirozená schopnost „podřídit se“. Tato tendence k individualizaci a autonomii, jež má ochraňovat před sklouznutím ke kolektivnímu „tradicionalizmu“, však paradoxně zvýšila potřebu zpovědi. V komunitách náboženských či různých duchovních tradic se uchoval jak institut zpovědi, tak schopnost submise. Psychoterapeut by měl proto pacientům poskytnout bezpečné prostředí a dát jim záruku, že „sesazení z trůnu“ nebude znamenat pád do kolektivní jednoty (participation mystique),  ale naopak povede k osvobození od negativních aspektů společenského vztahu při současném zušlechtění vlastní integrity. Victor Turner hovoří o communitas, doslova posvátném pocitu pospolitosti, společenské rovnosti a solidarity: být si rovný [před Bohem].[32] To radikální otevřenost a upřímnost navozují communitas, proto jsou často spojeny s prožitkem katarze. Communitas je však ještě poměrně nevědomý proces, na rozdíl od terapie, jejímž základním cílem je rozšíření vědomí.

Jung říká: „Všichni jsme nějakým způsobem rozpolceni svými tajemstvími, ale místo hledání možnosti, jak překročit záliv po pevném mostě zpovědi, volíme zrádnou cestu provizorie a iluze“.[33] Jak už bylo zdůrazněno, břemenem, které brání ústupu neurózy, je [kromě jiného] stín: inferiorní část naší osobnosti. Dovést tento stín k uvědomění vyžaduje však v mnohých případech práci překračující možnosti zpovědi.

Ve světle výše řečeného můžeme hovořit o překlenutí nevědomého odporu ve fázi zpovědi. Účastník terapie odhazuje svoji „kolektivní identitu“, tedy masku (personu), kterou nosil před světem veřejným, a odhaluje tu část osobnosti, jíž byl doposud pouze „sám před sebou“. V této fázi se stává jiným: už nemusí tajit toho, kým doopravdy (respektive také) je, a tím právě sám sebe přijímá v novém světle! Nachází nového „sama sebe“, tak říkajíc novou identitu. Tím, že umožní integraci nevědomých obsahů, v sobě objevuje nového partnera; respektive začíná nového partnera (vnitřní objekt – angl. inner object) objevovat.[34] K nastolení zdravého vztahu k tomuto vnitřnímu objektu je ještě dlouhá cesta.

Podle Roberta Moora je podřízení se první fází iniciačního procesu, ale zároveň také první fází psychoterapie. Vidíme, že zpověď a iniciace spolu úzce souvisí. Níže se dostaneme k dalším fázím terapeutického procesu, tak jak je doktor Moore popsal, nyní se však na chvíli zastavme u fáze zpovědi.

Bylo by velmi zjednodušující tvrdit, že léčivá síla zpovědi spočívá v tom, co pacient říká a prožívá, že na tom nemá podíl žádné „transcendentum“ neboli vědomí přesahující síla. Thomas Ogden hovoří o konstelaci „archetypálního pole“, vzniku klinické situace, která je výsledkem působení nevědomí. Tento tak říkajíc mystický model bere v úvahu fenomény, jež se nedají vysvětlit kauzálními psychickýmu procesy.[35] Neo-jungovské teorie se věnují důsledněji procesům, jež jsou svou podstatou zaměřené na důsledné sledování archetypálních procesů. Archetypální pole lze vysvětlit jako výsledek vynoření se čili emergence (angl. emergence) určitého archetypu a odpovídající energie, kteréžto pojmou jak terapeuta, tak pacienta, a dokonce i situace a hmotné předměty v jejich životě. Toto pole je vlastně zčásti vědomý a zčásti nevědomý výsledek přenosové-protipřenosové dynamiky. Pole však vzniká jako synchronistický fenomén překračující psychické procesy a kauzalitu běhu věcí; působí i mimo ordinaci a zainteresované osoby a vztahy. Nelze více hovořit o tom, že jedna událost způsobuje jinou, podobně jako nelze zjistit, zda při emoci nejprve vznikla fyziologická změna na „materiální úrovni“, anebo zda psychický subjektivní prožitek emoce následně způsobil bio-chemický proces. Zdá se, že oba se vynořily v jistém paralelním psycho-fyzickém procesu, jakoby řízeném ještě z hlubší akauzální úrovně.

Uvedu příklad. Moje klientka má sen, v němž mě žádá, abych jí dofoukal pneumatiku u auta, protože je velmi měkká a hrozí defekt, já tomu ve snu nevěnuji dostatečnou pozornost. Následující den cestou na skutečné sezení opravdu dojde k defektu. Až pod tíhou této události se mi klientka svěří, že ji trápí „psychická deflace“ a že předstírala, že je všechno v pořádku. Také já si uvědomím, že jsem nebyl vůči této její informaci dostatečně vnímavý…

Americký psycholog Edward Edinger odhalil tři základní archetypální figury, jež se objevují (angl. emerge) v průběhu psychoterapie. Jsou jimi: lékař-léčitel, filosof-vědec a kněz-hierofant. Jedná se vlastně o různé aspekty archetypu otce. Archetyp otce – tedy duchovní princip bytí – plní v individuaci člověka vlastně dvě základní funkce: především je to diferenciace neboli diskriminace, třídění a separace jednotlivých obsahů, v pozdější fázi je to naopak integrace směřující k celistvosti. Nejprve z nevědomí vyděluje jednotlivé obsahy, později je na úrovni vědomé spojuje, tak aby i neslučitelné komponenty mohly koexistovat.[36]

Každá z archetypálních dominant v sobě zahrnuje minulé i přítomné: jsou to archetypy, které se nějakým způsobem už od pradávna odrážely v způsobu, jakým člověk k lidské duši přistupoval. Tyto archetypy se objevují v procesu terapie v závislosti na „nevědomé potřebě“, t.j. potřebě vnitřního faktoru, který je nezbytný k vyléčení pacienta. Jsou sice takto stimulované tím, čím se právě terapie zaobírá, ale stejně tak i tím, co vyžaduje nevědomí. Vynořují se tedy v rámci přenosové-protipřenosové dynamiky; vytvářejí archetypální pole. Mohou se však objevit i při kolektivních fenoménech, jako jsou volby, revoluce a jiné společenské změny.[37]

Podle Edingera se archetyp hierofant-kněz objevuje nejčastěji ve fázi zpovědi. „Vidíme, že když se pacient vyzpovídá psychoterapeutovi a přežije tuto zkušenost bez újmy na zdraví, archetypální figura zprostředkujícího kněze se formuje téměř automaticky“.[38] Je to nejčastěji právě počáteční (a iniciační) fáze psychoterapie, kdy pacient přichází s obrovským očekáváním a vírou. Prostor pro idealizaci a jisté „zbožštění“ terapeuta je velký. „Archetyp kněze-hierofanta má dvě v zásadě rozdílné funkce, obě slouží náboženskému rituálnímu záměru. Hierofant působí pouze v kontextu mystérií, jako jsou eleusinská mystéria, zatímco kněz působí v kontextu ortodoxnějších náboženských ceremonií. Obraz kněz-hierofant je nositelem a mediátorem transpersonálních skutečností – znalosti bohů, stejně jako toho, jak se k této znalosti vztahovat. Úlohou kněze-hierofanta je zprostředkovat religiózní realitu, poskytnout jednotlivci víru nebo ho iniciovat zjevením neboli theofanií  - zážitkem transpersonálního rozměru, který má transformativní účinek.[39] Nejen pacient má zpočátku pochopitelně nerealistický pohled na psychoterapeutický proces, ale ani terapeut se nevyhne určitému okouzlení nevědomím, často důsledkem protipřenosové reakce.

V první fázi terapie, jak nás učí Marie-Louse von Franz, se na terapeuta vyvalí celé nevědomí, je to, jako bychom začali z moře vytahovat obrovskou spleť chaoticky a nekonečně propletených mořských chaluh.[40]  Dokud se nám vědomou prací nepodaří nastolit aspoň základní kosmos, musíme být velmi opatrní. Edinger varuje, že se nesmíme nechat unést identifikací s knězem. Při konfrontaci s nevědomím a jeho obzvlášť mysteriozními kvalitami se takovéto nutkání objeví. Terapeut si musí být vědom moci, kterou mu propůjčuje nevědomí, a obzvlášť si musí být vědom skutečnosti, že mu tato moc nepřísluší, je pouze jejím zprostředkovatelem. Pakliže se s ní sám identifikuje, propadne komplexu spasitele, ,temného guru’ čili stínové, odvrácené stránce toho, čím disponuje kněz vědomě. Kdo jiný než kněz rozumí věcem z extracelestiálního světa? Nejvíc přece chrání před temnotami ten, kdo má ochranu sil světla. Odvrácená strana identifikace s knězem (vševědem či nositelem světla) může být proto velmi temná; vzpomeňme na slova Roberta Moora: „Čím méně si je terapeut vědom aktivace archetypální iniciace, tím brutálnější bude způsob, jímž se bude pokoušet přivodit pacientovo ponížení“.[41]

Měl jsem možnost pozorovat v praxi, jakou sílu má tento archetyp. V daném případě nešlo o terapeuta, ale o profesora matematiky, který za to, že „zasvětil“ svoji studentku do tajů matematiky, začal vyžadovat čím dál větší poslušnost a podřízenost, až do té míry, že ji zamykal v kabinetu, kde musela (pod jeho dohledem) studovat matematiku. Vyvrcholilo to tím, že zmíněná dívka kontaktovala děkana fakulty…

Podobný případ není však nijak vzácný ani na poli psychoterapie. Už víckrát jsem se setkal s tím, že psychoterapeut nebyl schopný odolat nevědomým silám, zneužil přenosu a zatáhl pacienty do her explicitně erotických. Jestliže si nejsou účastníci vědomí emergence tohoto pole dané skutečnosti, ocitají se v dynamice podobné vztahu primitivního člověka ke svým božstvům.

Byl jsem jednou konzultován v případě pacientky, kterou otec doslova uvěznil ve vězení své duchovní doktríny. Sám knězem, vyžadoval od své dcery neustálou poslušnost a podřízení se pravé víře (té jeho samozřejmě). I když se jednalo o poměrně přísného a manipulujícího otce, idealizace jeho osoby v jejích očích zasahovala až do božských sfér. Tajně svého otce milovala. Žádný muž nebyl hodný její lásky, a proto si až do svých čtyřiceti let uchovala panenství, za což si vysloužila obdiv svého otce, protože z jeho pohledu zůstala věrná křesťanské tradici. Tato „oidipovská“ dynamika nemá kořeny v pouhém osobním nevědomí, jak by to viděl Freud, ale zasahuje do sféry archetypů. Tato žena se totiž ocitla ve vězení archetypu otce. Její otec tím, že v ní podporoval archetyp „panny Marie“, se takto identifikoval s temnou stránkou téže archetypální dynamiky: sám se skrýval za původce učení, ačkoli jeho lidskou úlohou mělo být, že zůstane pouze jeho zprostředkovatelem. Vidíme, že se oba stali vězni archetypu otce. Je proto morální úlohou terapeuta, aby si byl vědom archetypálního pole, v němž se spolu s pacientem ocitá. Terapie vlastně spočívá v rozplétání hlubších kořenů toho, co na povrchu může vypadat jako „obyčejný lidský vztah“. Proto Jung říká: „Psychologické pravidlo zní, že když se vnitřní stav neučiní vědomým, uskuteční se navenek, jakožto osud“.[42] Bez pochopení původu archetypálních sil se stáváme slepými následovníky jejich „vůle“.

V naší práci, říká Edinger, nejsme lékaři, filosofy anebo vědci, stejně jako nejsme ani knězi ani hierofanty. Nejsme ani jedním z nich. Jsme novou entitou, sui generis, novým povoláním, které ovšem zčásti funguje tak, že konsteluje tyto archetypální obrazy. Ty nám však nepatří, patří objektivní psýché. Byly vygenerovány pacientem, a proto je musíme pacientovi vrátit a nedomnívat se, že nám přísluší.[43] Edinger pokračuje: „Neměli bychom uvažovat v tom smyslu, že si zasloužíme vděk. V žádném případě. Děláme jen svoji práci. Máme nárok na finanční odměnu, nic víc. Pocit vděku na straně pacienta je obětováním, které kdysi nabízel kněz. Psychoterapeut přispěje k této oběti tím, že ji nepřijme osobně.“[44]

Vidíme, že první fáze psychoterapeutického procesu v hlubinné psychologii je nesmírně důležitá. Je to jednak proto, že je iniciací (Moore), vstupem do nové éry, dále také proto, že při ní dochází ke katarzi (Breuer), následnému prolomení nevědomého odporu (Freud), a že se počíná dialog s nevědomím (Jung), ale i proto, že může na hladinu vyplavit archetypy svou podstatou numinózní, a konstelovat tak archetypální pole (Edinger).

Další fáze na ni navazují, třebaže se nemusí jednat o chronologickou posloupnost. Jung zdůrazňuje, že vývoj se neděje po přímé lince, ale spíš po spirále.[45] Jednotlivá stádia se tedy mohou opakovat či předcházet se, a to i několikrát v průběhu terapie, vždy se to však bude dít na jiné úrovni, nikdy to nebude totéž. V mnoha případech terapie nevyžaduje hlubší analýzu, fáze zpovědi vyřeší problém tím, že se u pacienta rozvine zájem o osobní nevědomí a ten pokračuje sám v metodě katarze; byť na úkor budoucího duševního vývoje, odchází domů spokojený. Avšak v těch případech, kdy samotná zpověď není uspokojující a neuróza přetrvává, je nutno prohloubit vztah tím, že se aktivovaným obsahům nevědomí a následnému přenosu a protipřenosu, jež způsobují, dostane analytické pozornosti. Tím se dostáváme k další fázi: elucidaci.

 

Vysvětlení

 

Zatímco metoda katarze znovuuvede do ega takové obsahy, jež mají schopnost stát se vědomými a měly by být normálně složkami vědomé mysli, proces vyjasnění přenosu vynese na světlo obsahy, které by se jen velmi těžko v takovéto podobě mohly stát vědomými.“ [46]

 

V druhé fázi terapie se prakticky rozhoduje, zda se terapeut a pacient k sobě hodí. Lze říct, že povaha, intenzita přenosu a konstelace nevědomého vztahu ukážou, zda společná práce může přinést zdravé plody. Pokud zpověď nevyřešila problém, pacient si nevytvořil „přenosový“ vztah k vlastnímu nevědomí, a začal si formovat emocionální vztah k terapeutovi (a naopak), dalším přirozeným krokem terapie je, že se začne tímto vztahem zaobírat.[47] Hovoříme o přenosu a z něj vyplývající potřebě „intepretativní metody“. Jung říká: „Tento následující krok je celkem logický, protože přenosový vztah nutně vyžaduje vysvětlení. Jak nesmírně je toto důležité, může amatér jen těžko docenit; ale lékař, který se naráz ocitne zamotaný v síti nepochopitelných a fantastických obsahů, této potřebě dobře rozumí. Musí interpretovat přenos – vysvětlit pacientovi, co že to vlastně na terapeuta projikuje. Jestliže pacient sám neví, oč jde, je lékařovou povinností předložit mu veškeré fantazie, jež od pacienta získal, aby se doplnil analytický proces.“ [48]

Německé slovo Aufklärung, elucidace, lze do češtiny přeložit jako objasnění, vyjasnění či vysvětlení. Jung pravděpodobně chtěl tímto termínem vyjádřit, že v této fázi terapie se těžiště přenese z volného průchodu emocí a myšlenek na jejich objasnění: hledání jejich příčiny a symbolického významu. (!) V tomto stádiu dochází k rozuzlení různých emocionálních zápletek a peripetií, jež jsou jejich následkem. Tato fáze vyžaduje nesmírnou trpělivost a komunikaci mezi pacientem a terapeutem. Všechny produkty nevědomé mysli, jako jsou fantazie a pocity, musí být vyneseny na světlo analytické práce, aby mohly být kriticky přezkoumány vědomím.

Nejdůležitějším produktem tohoto vztahu jsou sny. Sny pacienta – ale i terapeuta - jsou nesmírně důležitým materiálem. To, co v této fázi vztah definuje, jsou aktivované obsahy nevědomí, které jsou následně projikované na terapeuta, jenž zase svou „protireakcí“ (protipřenosem) přenáší na pacienta obsahy aktivované ve svém nevědomí. Jung zdůrazňuje, že jednou ze základních úloh tohoto stádia je rozpoznat „freudovskoupovahu přenosu a protipřenosu. Pacient a psycholog se tu ocitají v dynamice rodiče a dítěte.[49] Projekci rodičovských imag a komplexů bychom neměli podceňovat. Mnohé klienty svazuje právě nevyřešený vztah k rodičům. Toto období terapie bychom proto mohli nazvat obdobím reduktivní analýzy, tedy analýzy kauzálních příčin, připoutávajících pacienta k rodičovskému imagu (i když to neznamená, že vzniklý konflikt v sobě neobsahuje teleologický potenciál, čili že někam svým významem míří, ale že se v této fázi větší část pozornosti zaměřuje na minulost). Účinek tohoto období proto nepřekračuje svůj účel: zaobíráním se osobním nevědomím a rodičovskými komplexy, jež ho charakterizují (oidipovský, Elektřin komplex, případně sourozenecké komplexy apod.). Význam pro práci na přenosu v tomto období analýzy je osvobodit pacientovo ego od dominantního vlivu vnitřních rodičovských figur a stejně tak i od infantilních přání a obav, které se k nim vážou.[50] Skrze opatrnou analýzu přenosu pacient získá vysokou míru autonomie a zralosti, rovněž větší svobodu vyjadřovat a projevovat své libido.[51] Jung zde klade důraz na důkladné probádání oidipovské problematiky. To považujeme za důležité zdůraznit. Averze mezi jungovskými a freudovskými kruhy, jež je výsledkem historického vývoje, častokrát zapříčiňuje, že se reduktivní metoda podceňuje. Přehlížení této dynamiky a na ni navázané etiologie však může mít za následek neblahou inflaci a „spiritualizaci“ neurózy. Pacient se může ocitnout v pozici řadového zaměstnance povýšeného na ředitele. Mezery ve zkušenosti a znalostech tak může kompenzovat únikem do oblak. Dynamická metoda má vždy budovat na základech metody reduktivní.

Zjednodušeně lze říct, že proces terapie v stádiích, jež popisuje Jung, mapuje „evoluční“ vývoj v hlubinné psychologii; pracuje s „vrstvami“ psýché, tak jak byly postupně objevovány na poli exaktní psychologie zkoumající nevědomí, čímž zároveň vyzdvihuje nutnost hierarchického vývoje k tomu, aby se mohl odehrát proces individuace. Jung tímto aplikuje „fylogenezi“ psychoterapie konce 19.stol a začátku 20.stol. na psychologickou „ontogenezi“ jednotlivého pacienta.

Druhé stádium psychoterapeutického procesu se nese ve znamení typicky freudovského výrazu: interpretace „fixace“ na terapeuta. Dnes se už tento pojem [ve výše uvedeném smyslu] používá jen málo; to, co Freud pojmenoval fixací, je důsledkem přenosové dynamiky.[52] Moderní psychoterapie vděčí právě Freudovi za rozpoznání významnosti tohoto vztahu. Problematika přenosu a protipřenosu, kterou Freud uvedl do praxe, byla pravděpodobně jedním z nejdůležitějších základních stavebních kamenů Jungových pozdějších konceptů. Jung v roce 1961 napsal: „Už na prvním setkání s Freudem v roce 1907 jsem si uvědomil, jak obrovský význam Freud připisoval fenoménu přenosu. Po vzájemné výměně názorů, trvající mnoho hodin, následovala pauza.[53] Náhle se Freud zeptal, ,A jaký je váš názor na přenos?’. Odpověděl jsem, že to je alfa a omega analytické metody, na což on odpověděl, ,Pochopil jste podstatu.’“.[54] Skutečně přenos a jeho analýzy se staly pro Junga nejdůležitějším nástrojem terapie. Tento trend pokračuje v hlubinné psychologii až dodnes. Samozřejmě původní tradiční pohled na přenos jako „znovuprožití“ vztahu k rodičům (obzvlášť k otci) se přenesl do širší roviny, kdy je přenos komplexnějším odrazem projekce nevědomí.[55] Toto nevědomí má v dnešní psychoterapii „archetypální“ podstatu a obsahuje „záměr“ či cíl lidského vývoje [a bude proto v dalších fázích terapie vyžadovat metodu syntetickou].[56] Biologický otec – nebo lépe řečeno osoba naplňující znaky otcovské figury dítěte – je sám důležitý pouze jako objekt a stimulátor inherentních archetypálních procesů dítěte.[57] Přenos na terapeuta tento vztah sice reprodukuje, ale nekončí pochopením reálného historického vztahu. Naopak po překonání projekcí komplexu a imaga se uvolňuje cesta archetypálním vlivům, jež za ideálních podmínek vytvoří prostor pro projekci bytostného Já a jeho „návrat“ do pacientovy psýché.

Už v raném období analytické psychologie Jung nesouhlasil s Freudovou zjednodušující teorií, že problematika přenosu je symptomatická. Jung vnímal přenos nejen jako výsledek raného konfliktu, ale spíš jako celkovou vývojovou tendenci nevědomí projikovanou na terapeuta. Věřil, že pacienti na terapeuta přenášejí kromě nevědomých sexuálních konfliktů rovněž „spirituální“ vývojové obsahy. Věřil, že tato touha po duchovním vývoji se manifestuje v přenosu a musí být „navrácena“ zpět klientovi. Jung učí, že kromě „rodičovských“ obsahů pacienti přenášejí rovněž obsahy „archetypální“, spadající do sféry kolektivního nevědomí, respektive že našimi skutečnými rodiči jsou duch a hmota, archetyp Velké matky a Velkého otce. Aniž by Jung opustil původní chápání přenosu nebo bagatelizoval možnost jeho vyřešení analýzou, zaobíral se v pozdějším období zmíněnou archetypální povahou. Pojem přenosu tím nabyl symbolické dimenze. Hlavním raison d’etre přenosu se stalo vybudování mostu mezi pacientovým vědomím a nevědomým „transcendentním druhým“ (objektem), který byl prostřednictvím přenosu dočasně projikovaný na terapeuta, správnou prací se však mohl změnit na symbol, jenž nikdy nepřestane působit a teoreticky navždy poskytne subjektu materiál k duševnímu rozvoji.[58]

To, co bylo ve Freudově psychologii považované za „infantilní“, nabylo v Jungově pojetí nových rozměrů.[59] Obsahy psýché mají v sobě skrytý teleologický záměr. Infantilní může mít podle Junga dva významy, jednak ho můžeme vnímat jako „vývojové ustrnutí“, a jednak jako „embryonické“, tedy něco, co je teprve v procesu vývoje. Je těžké je od sebe odlišit bez důkladnější analýzy.[60] Moderní jungovská analýza dnes hledí na symptomy spíše z perspektivy embryonické než reziduální. Jung označoval svůj postoj k neuróze za energetický nebo finální, neboť byl založen na potenciální progresi energie spíše než na kauzálních či mechanistických důvodech k regresi. Oba názory nejsou neslučitelné, ale spíše komplementární: mechanistický přístup hledá v minulosti příčinu psychické sklíčenosti v přítomnosti; Jung se zaměřil na přítomnost s příslibem budoucích možností. Říká: „Už nehledám příčinu neurózy v minulosti, ale v přítomnosti. Ptám se, co je nezbytným úkolem, který pacient nesplní?“[61] Nebo jinde: „Freudova sexuální teorie neurózy je založena na správném a faktickém podkladě. Ovšem dopouští se té chyby, že je jednostranná a vymezující; navíc se neuváženě snaží svázat nespoutatelného Eróta povšechnou terminologií sexu. V tomto ohledu je Freud typickým představitelem materialistické epochy, jejíž nadějí bylo vyřešit záhadu světa ve zkumavce“.[62] Jung se tedy postavil na počátek epochy, která člověka nevidí jako pouhý výsledek kauzálních a materiálních procesů, ale i jako duchovní bytost, která má na světě poslání a svým životem naplňuje význam; tato epocha však neztrácí nic ze své vědeckosti, naopak staví na nutnosti začlenit do „vědy“ rovněž duchovno.

Jung léčil celého člověka, nejen jeho neurózu: „Objektem terapie není neuróza, nýbrž člověk, který neurózou trpí… Neuróza pochopitelně nepřišla z nějakého temného zákoutí nevědomí, jak ještě dnes mnozí terapeuti věří, vzešla z celosti lidského života a ze všech zážitků nashromážděných za dlouhá léta a desetiletí, a konečně nikoli jen z jeho individuálního života, ale z psychické zkušenosti v rámci jeho rodiny, nebo dokonce společenské skupiny. Neuróza – o tom nepochybujme – může znamenat mnoho věcí, ale nikdy ne nějaké „jenom“.[63] Všeobecně lze říct, že moderní jungovská terapie se nazaobírá přenosem o nic méně než Jung, ale že klade větší důraz na povahu konfliktu, který vznikl „tady a teď“, hic et nunc, nežli „tam a tehdy“.[64] Problémy sice mají svůj původ v minulosti, ale to, co je léčí, je přítomný vztah lékaře a pacienta.[65]

Cílem druhého stádia je tudíž rozuzlení podstaty „fixace“ pacienta na lékaře, jak míní Jung v roce 1929. Co ale potom? Jung zdůrazňuje, že tím, že se prozkoumá důvod fixace v temné minulosti, stane se pacientova pozice neobhajitelná: nevyhne se už tomu, aby viděl, jak absurdní a dětské jsou jeho touhy. Buď sestoupí z pozice nadřazené autority na místo skromnější a přijme nejistotu, což se může ukázat jako velmi užitečné, anebo si uvědomí nevyhnutelnou pravdu, a sice skutečnost, že názor na ostatní je založený na jeho vlastní atribuci a že toto je dětinská sobeckost, která musí být nahrazená zodpovědností vycházející z hlubších principů.[66]

Freud by řekl, že se tak z utrpení neurózy navrátí do šedi života. Podle Junga u něj dojde k normální adaptaci: stane se shovívavým k vlastním nedostatkům, které se spolu se svobodou od iluze a sentimentality stanou jeho směrodatnými morálními maximami jeho konání.[67]

Robert Moore na základě konceptu Victora Turnera nazval druhou fázi (element) psychoterapetutického procesu „poskytnutí ochranné nádoby “(containment, W. Bion). Pojem není Turnerův, ale vyjadřuje fázi vstupu do liminálního prostoru. „Hluboké strukturální změny vyžadují spolehlivé psychosociální ukotvení, podporu a vstřícné (angl. holding – držící, Winnicott[68]) prostředí, jež umožňuje jedinci, ale i skupině tolerovat změny se vší bolestnou pravdou a emocemi. V pojmosloví analytické psychologie potlačené se opakovaně vrací surovým způsobem do té doby, dokud nakonec prostředí „podporující“ chybu nenavodí destruktivně nevědomé jednání anebo nevratnou fragmentaci osobnosti.[69] Podle Moora však platí, že pokud je toto terapeutické prostředí dostatečně ošetřené, neodehraje se fragmentace, nýbrž „rozpuštění“ vnitřní organizace osobnosti bez desktruktivních následků. Začíná se tak vytvářet živná půda pro transformativní proces, z něhož může vyrůst nová struktura osobnosti.

Vidíme, že je zde jistá paralela mezi druhým elementem v koncepci Roberta Moora a druhou fází terapie Carla Junga. Emoce, jež jsou spojeny s přenosem, si vyžádají právě vytvoření láskyplného a přijímajícího prostředí. Interpretace musí v mnohých případech ustoupit empatickému mlčení, a přenechat tak bytostnému Já prostor působnosti.

V druhé fázi terapie se často vynoří archetyp filosofa-vědce podle koncepce Edwarda Edingera. Při interpretaci přenosu terapeut uplatňuje „sokratovskou“ metodu. Sokrata můžeme považovat za otce moderní filosofie. Sokrates je známý svou větou, že nejsme hodni žít život, který neučiníme předmětem vědomého zkoumání.[70] Sokrates je známý tím, že kladl otázky. Nikoli přímými odpověďmi, ale cíleným vyzpovídáním přivedl zúčastněného k odpovědi, a tedy poznání. Podobně terapeut nedisponuje žádným tajným návodem na správný život, ale kladením otázek přivádí klienta k touze po pochopení, a tím u něj vzbuzuje úžas, který sám o sobě umožňuje integraci obsahů nevědomí. Pro analýzu obsahů nevědomí, ať už rodičovských imag, stínu nebo hlubinných archetypů, se Sokratova dialektická metoda jeví jako obzvlášť vhodná. „V této fázi,“ píše Edinger, „často vyvstává otázka, jak daleko má psychoterapeut zajít, když předestírá upřímné reakce. Je třeba jednat z pozice celých našich bytostí, ale faktem zůstává, že rovněž musíme použít úsudek. A to je skutečná známka dobrého terapeuta - vědět, jaká úroveň autentické reakce je vhodná v tom kterém stádiu pacientova vývoje.[71]

V této fázi terapie se tedy začíná budovat vztah založený na dialogu: stejně jako terapeut, také pacient musí zahodit obavy a sebeklam způsobený fenoménem projekce a nechat se vést filosofickou myslí, myslí hledající pravdu. Třebaže si tento proces vyžádá oběť, nechť mu je Sokrates – který za pravdu obětoval i to poslední – na této cestě vzorem. Psychoterapie si jen zřídkakdy žádá lidské oběti, Sokratův symbolický odkaz nám však i tady může vytýčit cenné morální paralely.

 

Vzdělání

 

Pro mnoho lidí s morálně citlivou náturou je pouhý vhled dostatečnou motivací k vývoji vpřed, ne však pro ty s malou morální představivostí.“ [72]

 

Německé slovo die Erziehung lze do češtiny přeložit jako výchovu či vzdělávání. Starogermánské (frisinské) slovo irziohan poukazuje na herausziehen, „vytažení“ čili pomoc někomu dostat se výše, vytáhnout se výš. Stejně jako pomáháme svým dětem v jejich vývoji, tak Jung vnímal tuto fázi terapie jako pomoc při adaptaci na svět; měl na mysli vnější, sociální svět. Tato fáze spadá do sféry adlerovské psychologie.

Zatímco druhé období pomohlo najít klientovi odpověď na důvod jeho připoutání (fixace), v třetí fázi je zapotřebí mu pomoci pochopit širší společenské motivy jeho konání. Alfred Adler byl sice vzdělaný v klasické psychoanalýze, ale na to, aby vysvětlil neurózu, jak věřil, nevědomí nepotřeboval. „Nevědomí,“ míní Adler, „není nic jiného než to, co jsme nebyli schopni formulovat v jasných konceptech. Tyto koncepty se neskrývají někde v nevědomých či podvědomých zákoutích našich myslí, ale jsou to ony části vědomí, jejichž význam jsme úplně nepochopili.“[73] Jung, ačkoli sám postavil svou teorii na existenci nevědomí, oceňoval u Adlera, že rozpoznal důležitost vůle k moci (die Willenskraft) coby nezanedbatelného principu, který rozhoduje o lidském štěstí.[74] Jung říká: „Adler nám přesvědčivě dokázal, že v mnohých případech může být neuróza vysvětlena instinktem k moci nežli principem slasti.“ (das Lustprinzip) „Cílem jeho interpretace je proto ukázat pacientovi, že ,aranžuje’ své symptomy a využívá neurózu k tomu, aby dosáhl fiktivního pocitu důležitosti; a že dokonce jeho přenos a ostatní fixace jsou podřízeny jeho vůli k moci, a reprezentují tak ,maskulinní protest’ vůči imaginárnímu útlaku.“[75] Adler se soustředí na ty, kdož jsou smolaři, ty, co selhali na společenské scéně, říká Jung. Adler, který pojem Erziehung prakticky do psychoterapie zavedl, považuje v procesu léčby za nejdůležitější vyzdvihnout koncept vůle k moci, aby tak mohlo dojít k vysvobození od jeho negativního vlivu.[76] „Z dobrých důvodů se individuální psychologie[77] vyhýbá studiu izolovaného jedince. Vnímá ho čistě v kosmickém a sociálním kontextu. Těžce obléhaný přírodou, trpící nemalou fyzickou slabostí, jeho intelekt ho předurčuje k životu v komunitě. Tento proces asociace, sám výsledkem osobní slabosti a vratkosti, implikuje předpoklady, jež musí být splněny za každou cenu, přesně tak, jak si to žádá vůle k životu, život sám, musí být přijaty se samozřejmostí: člověk je sociální bytost. Jinými slovy: lidská bytost a všechny její vlastnosti a formy výrazu jsou neoddělitelně spjaty s existencí druhých, přesně tak, jako jsou spjaty s kosmickými skutečnostmi a požadavky této planety.“[78] V návratu ke komunitě a nesobeckosti, spolu s odhalením a překonáním „sobeckosti“, tkví podstata Adlerovy psychoterapie: „Protože skutečné štěstí je neoddělitelné od sebe-odevzdání, je jasné, že společenský tvor má ke štěstí blíž než izolovaná osoba toužící po nadřazenosti.“[79] (die Überordnung) Altruistický aspekt Adlerovy psychologie skýtá – tím, že vzdělává pacienta v sociálních otázkách – osvobození z morální neznalosti. Vzděláním či výchovou u něj otvírá cit pro sociální dimenzi života. Adler tvrdí, že každému, kdo je hluboce nešťastný, neurotický a zoufalý, byla v jeho mladším věku odepřena možnost vypěstovat si cit pro komunitu. Ze sociální interakce, přináležení, podle Adlera pramení pocit sebedůvěry.[80]

Jung vidí Adlera coby „učitele“, který tím, že učí pacienta, jak se stát plnohodnotným členem komunity, přispívá k jeho normální adaptaci. Tyto „sociální“ cíle jsou podle Junga pro šťastný život nezbytné.[81] A říká: „Adlerova škola začíná přesně tam, kde končí škola Freudova; v důsledku tak uspokojuje potřeby pacienta, který dosáhl jistého sebe-pochopení a pokouší se opět zařadit do normálního života.“[82]

Snad právě proto, že je Jung známý svým důrazem na autonomii a osvobození zpod nadvlády masových úkazů, máme tendenci zapomínat, že skutečná individuace se nemůže uskutečnit v opuštěné jeskyni, ale naopak „ve světě“, v peripetiích sociálního prostředí: tam, kde žijí a působí lidé se všemi svými nedostatky, projekcemi a iluzemi. Individuace není výsledkem strnulého instinktivního vývoje, ale dynamického dialektického procesu adaptace na vnější svět na jedné straně a svět vnitřní na straně druhé.

Ačkoli byl Adler do jisté míry okouzlený socialistickými principy, jeho odkaz spočívá na mnohem širších historických základech. Víra, že láska k druhému nás vysvobodí, je starší než křesťanství, a proto máme právo se domnívat, že podobně jako sexualita je i láska fundamentální stavební jednotkou naší duše. V takovémto významu se také objevuje v Jungově učení. Jestliže moralita nevyplyne z uvědomění si původu temných egoistických motivů, musí nastoupit analýza stínu z jiného úhlu: výchova, která ukáže člověku důležitost sdílení, odevzdání, zkrátka pomůže mu osvětlit jeho místo ve společnosti. „V dokonalosti“ bez náležité integrace „adlerovského principu“ by stále bylo příliš mnoho adolescentního zaobírání se sám sebou.

Adlerovo poselství, a tedy poselství třetího stádia, neztratilo u nás nic na své důležitosti ani po pádu „komunistického“ bloku. Dokonce v západním světě, kde se čím dál více ctí „individualizmus“, Adlerův odkaz opět nabírá na významu. Nedávný pád na newyorské burze a s ním spojená recese opět vynesla na povrch otázku krize, do níž se dostal kapitalizmus ve své radikální formě.  Po krátkém opojení „darwinovskými“ idejemi o nutnosti přežití nejsilnějšího v džungli života, po krátkém okouzlení auto-erotickým způsobem bytí se lidstvo opět ocitá před nutností řešit sociální otázku na širší úrovni. Hlad, epidemie, nedostatek pitné vody, globální oteplování, populační růst a jiné problémy moderní společnosti si nolens volens vyžádají návrat k sociálnímu humanizmu, ne však prostřednictvím ideologií různých „izmů“, jak jsme to zažili v 19. a 20.století, ale tím, že pochopíme individuální hodnotu mezilidského vztahu a vzájemné spolupráce.

Podle Moora samotné pochopení někdy nestačí. K tomu, aby „to“ pacientovi došlo, je zapotřebí „praktické provedení(enactment). Enactment je třetím prvkem terapie v konceptu Roberta Moora a znamená experimentování a trénink; úkony se provádějí skutečně, ne jen v raciu, nejen v mysli. Patří sem psychodrama, arteterapie, psychoedukace, ale v zásadě všechny techniky, které vedou pacienta ke kreativnímu činu včetně vedení deníku a aktivní imaginace. Jung, který rád tvořil vlastníma rukama, často nechával své klienty modelovat či kreslit přímo na sezení. V adlerovské psychologii je zase běžné dát pacientovi „domácí úlohu“, aby si tak mohl procvičit nabytou znalost v praxi. Vyléčení není možné bez práce, bez tvrdé a odhodlané práce!

Tuto fázi „praktického výcviku“ odpozoroval Moore v rituálních praktikách primitivních kultur. Téměř každý rituál je „přehráním“ skutečné situace v bezpečných podmínkách. Psychoterapeutické sezení takovéto bezpečné podmínky navozuje. Umožňuje pacientovi přijmout nával emocí vyvolaných provedením určitých úkonů, a tím je integrovat. Sám by to nemusel zvládnout, v přítomnosti terapeuta, „na cvičišti“, je po malých dávkách přijmout dokáže a zároveň propojit emoce s myšlenkami novým – adaptovanějším – způsobem.[83]

Všechny tři prvky psychoterapie Moorova konceptu mají jedno společné: mohou se odehrát jedině v takzvaném transformativním prostoru. Rituál je vlastně vstupem do liminálního prostoru, a třebaže se jeho cesta začíná v prostoru profánním, jen v posvátném se může odehrát vnitřní přeměna.[84]

 

 

Transformace

 

Duchovní vůdce může svého žáka dovést jen tam, kam došel on sám.“[85]

 

Čtvrté stádium terapie můžeme právem nazvat „typicky“ jungovským. V této fázi Jung dává prostor těm duševním potenciálům, které nedokázaly oslovit předcházející fáze. Ptá se: „Může něco vést dál, nebo být něčím víc, než požadavek být normální a adaptovanou společenskou bytostí?“[86] Podle Junga je „normální adaptace“ velmi užitečnou věcí, avšak přece jen se týká těch, co nějakým způsobem nezvládli přizpůsobení se každodennímu životu. Takováto forma adaptace není jednoduše nijak přitažlivá pro ty, co v nějakém směru přesahují „normu“ či průměr. „(…) Pro lidi s nadprůměrnými schopnostmi, lidi, pro něž úspěch nikdy nebyl problém, a ty, kdo si lehce podmaňují svůj díl světa – pro ně morální pohnutka neznamená nic víc než normu, a představuje tak Prokrustovo lože – smrtelnou a neobhajitelnou nudu, peklo sterility a beznaděje. (…) Potřeby a nároky lidstva jsou rozmanité. To, co jednoho osvobodí, je pro druhého vězením.“[87] Jung ovšem také zdůrazňuje, že neexistuje žádná univerzální metoda či technika, která by byla vhodným terapeutickým nástrojem pro všechny.

V této čtvrté fázi terapie je nejdůležitější proces, který vznikne jako důsledek společné – tvořivé – práce. Terapeut zde musí dbát na to, aby byl neutrální, objektivní, jak je to jen možné, a to se zřetelem na vlastní vhled.[88] Ne že by tato pravidla neplatila během celé doby trvání terapie, avšak proto, že se zde vytváří cosi úplně nového, cosi nepředvídatelného a jedinečného, jsou na terapeuta kladeny nesmírné nároky; musí si dávat značný pozor, aby společná práce neustrnula nebo aby se nestala korektivní do té míry, že terapeut bude vědomě či nevědomě ,navlékat’ na pacienta vlastní představy o tom, co je a není pro něho dobré, a bezděčně tak přispěje k zastavení instinktivního procesu transformace.

Obě osobnosti, jak terapeutova, tak pacientova, jsou pro výsledek terapie nekonečně důležitější než to, co lékař říká nebo co si myslí. Je to teritum, co mění a transformuje. Když se střetnou dvě osobnosti, je to, jako bychom smíchali dvě různé chemické látky[89]: jestliže dojde ke sloučení, obě se promění.[90] Murray Stein popisuje tuto fázi terapie takto: „Čtvrté fázi terapie vládne psychologická chemie. Zde vystupuje do popředí důležitost osobnosti analytika a emocionální vztah mezi ním a pacientem je na prvním místě. (…) Oba dva, pacient i analytik, musí být ochotni zajít až na kraj vlastních mezí a nechat se navzájem otestovat osobností toho druhého v intenzivním žárů osobního vztahu, bez námitek a bez defenzivní odtažitosti jeden od druhého či od úlohy, která před nimi stojí“.[91]

Čím se odlišuje tato fáze od fází předchozích? V této fázi terapie vzniká prostor pro vznik transcendentní funkce (symbolu), a tudíž se může odehrát transformace.[92] Jestliže se nepodaří transcendentní funkci rozvinout, vývoj zůstane vždy jen jednostranným bez hlubší a transformativní individuační výzvy, kdy je důležitá integrace třetí a čtvrté inferiorní [psychické] funkce.[93]  

Transformace se však netýká pouze klienta, ale také terapeuta. Během analytického procesu se v duši obou formují faktory, jež samotné mohou mít léčivý vliv, za podmínky, že budou rozpoznány. Toto je známo v analytických kruzích jako „korektivní emocionální zážitek“.[94] Mezi pacientem a terapeutem vzniká „pole“, jemuž se musí dostat náležité pozornosti. Archetypální pole a jeho vědomé vnímání, které jsme popsali výše, v této fázi nabývají na neobyčejné důležitosti. Všechno, co se v tomto poli objeví a bude zachyceno vědomím, stejně tak i to, co vědomé pozornosti unikne, hraje nesmírnou úlohu v léčbě duševní nemoci. V žádné z těchto fází nebylo zas tak důležité naslouchat „hlasu nevědomí“. Aktivované nevědomí dokáže totiž samo transformovat tím, že vyplavuje emoce a obsahy zásadní hloubky a významu. Musíme ovšem umět porozumět jeho řeči, a to i za cenu přiznání si vlastních slabostí, nedostatků a chyb…

„Mezi lékařem a pacientem působí proto nepatrné faktory, jež přivodí vzájemnou transformaci.“[95] Už není tak rozhodující interpretace, zato morální [a osobnostní] vyspělost terapeuta.[96] Nezaujatě a objektivně pozorovat intence vlastní duše klade nároky na morální vyspělost. Psýché totiž sama mnohokrát : „Psýché nejenže reaguje, předkládá také své vlastní odpovědi na práci, která se jí týká, a alespoň z poloviny výsledných formací spočívá práce na psýché a jejích vrozených determinantách.“[97] Nejedná se tady o interpretaci ve „freudovskem“ smyslu. Jde o předávání terapeutových pocitů a obrazů pacientovi: „Terapeutické těžiště u přenosu nespočívá primárně na interpretaci, ale na afektu. Interpretace víceméně znamená pochopení, ale zkušenost a proces porozumění nejsou nevyhnutelně předány verbálně nebo intelektuálně, tedy interpretativně. Vyplynou z afektivní vzájemnosti. (…) Terapeut a pacient kombinují své porozumění do emocionálního slovníku, který je pochopitelný pacientovi.“[98]

Interpretace, jak říkal už Freud, má přijít jenom tehdy, když klient už už dochází k pochopení.  Nejlepší interpretace je vlastně předání obsahu „klientovým jazykem“, tedy jemu nejvlastnějším způsobem. Nejlépe je se odvolávat na pacientovy sny, oblíbené filmy, pohádky, hudbu a podobně.  Klientky, která se ocitla uvězněná v spleti rodinných intrik, jsem se zeptal: „Necítíš se tak trochu jako ve snu, kdy jsi byla chycená do pavoučí sítě?”. Na to ona odpoví: „Ne tak trochu, úplně!”. Jiný klient, který trpí depresí a ztrátou smyslu života jsem na sezení tiše zazpíval pasáž od jeho oblíbených Qeens: Show must go on! – to otevřelo prostor pro potlačovanou emoci.[99]

V této fázi, víc než kdy předtím, je archetypální přenos předmětem terapeutické práce. Vývojové potenciály jsou přenášeny na terapeuta a to co bylo předtím „tam a tehdy“ se stává „tady a teď“, to vše ale s odkazem na „tam a pak“. Bytostné Já má záměr, proto už není tak důležité interpretovat, co klienta dotlačilo (causae efficientes) tam, kde je, ale snažit se pochopit, co ho táhne (causae formales) tam, kde má být. V přenosu se objeví právě tyto chybějící kousky celostní mozaiky.

V této fázi je terapeut vlastně šamanem, stojí jednou nohou ve světě lidí, druhou ve světě duchů. Bere na sebe ,část’ pacientova utrpení a sám v sobě ji léčí, aby ji pak uzdravenou vrátil nazpět.

Terapie se dostává do fáze intimního mystéria, do fáze, jež je často morálně velmi těžko pochopitelná pro ty, kdo stojí mimo její pole. Terapeut ani klient se už nedokážou takticky vyhýbat tlaku archetypálního pole a prostřednictvím přenosovo-protipřenosové dynamiky dramaticky přehrávají jeho obsah. Věci už nerežíruje ego, ale Self (bytostné Já), dostávají se do „polovědomé“, z části iracionální roviny, kde i ta nejlepší vůle dostává svou dávku relativizace. Důvěra mezi pacientem a lékařem přerostla do té míry, že ti dva už nedokážou maskovat negativní ani pozitivní pocity. Terapeut zde může například přejít k nevědomému zahanbování svého klienta, může reagovat podle či manipulativně. Rozehraje hru, která byla kdysi započata, ale nedokončena. Je tu ovšem jeden rozdíl: protože je terapeut jednou nohou ve světě objektivního ducha vlastní profese, už nepodá pacientovi smrtelnou dávku jedu, ale pouze jeho derivát![100] Reaguje sice s emocí, která je nezbytná, ale nikoli „naplno“, pouze napůl; můžeme říct rituálně. V tu chvíli ale musí zároveň nastoupit reflexe. S temnou polovinou nabídne terapeut i světlou: přijme zodpovědnost, omluví se, vysvětlí svou reakci a tím odhalí vlastní obnaženou lidskost. Lidskost, v níž jsme si všichni zcela rovni. Lidskost, jež nezná jinou hodnotu nežli tu, kterou jí propůjčuje existence samotná. Sníží se tak níž než jeho klient, nabídne to, co bylo soustavně klientovi odpíráno. Stále totiž zakoušel pouze jednu polovinu této zkušenosti. Obyčejně takovýto zážitek doprovází hluboký pocit hanby na straně pacienta i terapeuta, proto pokořuje oba, oba se vzájemně učí a poznávají relativitu svého ega. Zároveň však přichází i pocit úlevy a procitnutí, proto má transformativní účinek.

Vzpomínám si na případ, kdy se terapie u jednoho mladého pacienta dostala do     „mrtvého bodu“. Můj klient něco skrýval, nebyl však s to vědomě uchopit a verbalizovat svůj vlastní vnitřní proces. Choval se pasivně-agresivně, rušil sezení přesně hodinu předtím, než bych mu za to mohl účtovat poplatek. Anebo musel náhle odcestovat apod. Jednoho dne vůbec nepřišel a ani po týdnu se neozval. Prožíval jsem pocity zklamání a zlosti, nedokázal jsem to prostě jen tak přejít, protože jsem byl sám hluboce ponořený v dynamice přenosu a protipřenosu. Zatelefonoval jsem mu a mírně káravým otcovským tónem jsem mu vyčinil, že „si zasloužím, aby přišel na sezení“, a on mi vysvětlil, „co se v něm děje“! Už když jsem pokládal sluchátko, začalo mě mrzet, jak jsem jednal – záznam byl nahraný. Má slova se ho skutečně dotkla a druhý den mi zavolal s tím, že rád přijde. Když přišel, byl to on, kdo mi vysvětlil, že já nemám právo mu nic vyčítat a že se chovám jako jeho otec. Přiznal jsem, že mě to mrzí, a dal mu za pravdu. Tento moment posunul terapii skokem. Vyšla najevo nejen jeho tendence rebelovat proti „věčně nazlobenému otci“, ale i má „neschopnost být jiný“, lepší. Idealizující obraz, který jsem se v něm snažil nevědomě živit, praskl jako mýdlová bublina. Oba jsme najednou měli možnost prohlédnout zotročující účinek archetypálního pole, které nás nenápadně opanovalo.  Lze říct, že transformací archetypálního pole došlo i k proměně v našich duší a následně proměně našeho vztahu. Náhle byl čistší, už nebyl zahalený specifickým oparem iluze, tak typickým znakem intenzivního přenosového vztahu. To, co psychoanalytická literatura nazývá korektivním emocionálním zážitkem (angl. corrective emotional experience), se v tomto případě odehrálo jak na mé straně, tak na straně mého pacienta.[101] Podobné situace jistě zažívá mnoho terapeutů, třebaže se o nich z pochopitelných důvodů těžko vypráví, a přesto se řadí mezi klíčové momenty terapeutické práce. Jung říká: „Lékař se tím, že vědomě a dobrovolně přebírá pacientovo psychické utrpení, vystavuje vlivům přemáhajících obsahů nevědomí a následně jejím induktivním potenciálům. Případ ho začíná ,fascinovat’. (…) Pacient tím, že přenáší aktivované obsahy nevědomí na doktora, konsteluje v něm odpovídající nevědomý materiál, díky induktivnímu efektu, který emanuje z projekce, ve větší nebo menší míře. Lékař a pacient se ocitají ve vztahu založeném na vzájemném nevědomí“.[102]

Terapeut musí proto neustále napínat dvoje uši: jedny navenek, kdy pozorně poslouchá pacienta, ale jedny současně dovnitř, kdy poslouchá sama sebe, své emoce, pohnutky a celou škálu protipřenosových reakcí, od tělesných počitků až po fantazijní obrazy – všechno to souvisí s povahou pole, ve kterém jsou oba ponoření. [103]

 

Tudíž čtvrtá fáze analytické psychologie vyžaduje sebe-léčbu lékaře samotného, bez ohledu na to, jakému systému věří – a navíc s toutéž neoblomností, vytrvalostí a výdrží, kterou lékař požaduje od pacienta.“[104] Jen tak se může také terapeut otevřít Neznámu: naučit se něco o sobě, najít vlastní hranice, otevřít nové otázky, na něž nikdo nezná uspokojivé odpovědi. Transformace vyžaduje sebe-vzdělávání vychovatele![105] Musí zde dojít k pochopení (něm. Verstehen), které je jedinečné a které se vztahuje k výjimečnosti situace a jedince, nikoli „všeobecné znalosti“, která se snad hodila pro předcházející fáze.[106] Skutečné sebepoznání nemůže být výsostně založené na teoretických předpokladech.[107] „Je to jako přecházet údolím temna, někdy se musí pacient držet doktora jako posledního cáru reality. Tato situace je těžká a stresující pro oba zúčastněné; často je lékař přesně v té situaci jako alchymista, který úplně zapomněl, jestli roztavoval záhadný amalgám v tavícím kelímku, nebo jestli je sám salamandrem žhnutým v ohni. Psychologická indukce nevyhnutelné způsobí, že se oba zainteresovaní ocitnou v transformaci třetího, a že jsou sami v tomto procesu změněni, a celou tu dobu je lékařova znalost, jako blikotající lampa, jediným zdrojem světla uprostřed temnoty“.[108]

 

Můžeme tady hovořit o aktivaci archetypu lékaře-léčitele koncepce Edwarda Edingera. LéčbaHeilsweg - se zde stává nejdůležitějším faktorem.[109] Nejedná se o povrchovou léčbu, ale tak říkajíc o chirurgickou operaci. „V psychoterapii není situace o nic jiná než v somatickém lékařství, kde se hloubková operace provádí na jednotlivci,“ říká Jung.[110] Malá chyba může přivodit velké komplikace. Je nutno postupovat opatrně a trpělivě. Neustálý nadhled v procesu integrace přenosových-protipřenosových fenoménů můžeme přirovnat k lékařově pozornosti v průběhu operačního zákroku, ale rovněž k nutnosti dodržovat zásady hygieny a sledovat všechny základní vitální funkce pacienta. Přestože se chybám nevyhneme, neznamená to, že si můžeme dovolit slevit ze svých etických a profesionálních zásad: máme co do činění s vlastním nevědomím a rovněž s nevědomím našeho pacienta, to je cesta temným lesem jen s malou svíčkou v dlani.

V této fázi, říká Jung, „se doktor nemůže vyhnout svým vlastním problémům tím, že bude léčit problémy druhých: lékař, který trpí hnisavým abscesem, se nehodí k tomu, aby prováděl chirurgický zákrok“.[111] A jinde: „Lékaři a porodníci jsou si už dávno vědomi faktu, že nestačí jednoduše umýt pacienta - lékař sám musí mít čisté ruce. Neurotický psychoterapeut bude soustavně na pacientovi léčit svou vlastní neurózu“. Podstatný tu není vysokoškolský lékařský diplom, ale lidská kvalita.[112] Ani ten nejlepší výcvik, nejlepší vzdělání a vrozená inteligence nezaručí nikomu morální sílu. To, zda budeme lhát sami sobě, anebo učiníme volbu a zůstaneme v Aténách jako Sokrates, dokáže rozhodnout jedině schopnost naslouchat vlastnímu daimoniu.

Transformace je jedním z nejdůležitějších pojmů v hlubinné psychologii, proto Murray Stein do určité míry extrapoloval Jungův koncept a obohatil pochopení podstaty čtvrté fáze o její transcedentní a transformativní dimenzi.[113] Pojem původně vzešel z Freudova termínu sublimace, který označoval změnu libida (erotické energie) na sociálně přijatelnější formu.[114] U Junga se však nejedná o povrchovou změnu, nýbrž hloubkovou reorganizaci vnitřní struktury způsobenou samotnou přírodou. Německé slovo Wandlung může znamenat změnu či proměnu, ale rovněž transubstanciaci nebo metanoiu. V tomto duchu bychom měli vnímat proměnu ve čtvrté fázi terapie.

Jung sám prožil hlubokou psychickou transformaci poté, co se rozešel s Freudem v roce 1913. Tato „tvořivá nemoc“, jak ji nazval Ellenberger, trvala zhruba sedm let.[115] Během ní Jung zaměřil všechnu svou energii na kreativní a empatické vnímání vlastních nevědomých obsahů, tak jak to doporučuje ve čtvrté fázi. Jung tehdy dospěl k závěru, že „přenos v terapii není důležitý jen proto, že může eventuálně vést k větší morální autonomii, ale také proto, že vytváří psychologické milieu, v němž se mohou pacientovy vědomé postoje restrukturovat“.[116] Jung se podrobně zaobírá tímto procesem v díle Psychologie přenosu, které napsal po intenzivním studiu středověké alchymie.[117] Inspirovaný způsobem, jakým alchymisté hledali lapis philosophorum (kámen mudrců), či spásu v širším smyslu, Jung odhalil, že přenos není pouhým „přenesením“ (die Übertragung) v dětství nabyté emocionální relace na terapeuta, jak se domníval Freud, ale nevědomým procesem, při němž se na terapeuta postupně projikují obsahy vyplývající z duševní proměny. Vývojové potenciály působící v pacientově duši, které jsou projikovány na terapeuta, lze správnou reflektivní prací aktivovat, čímž se umožní jejich uskutečnění a aktualizace a nastane transformace. Vědomým úsilím a vhledem podobným alchymistické práci může dojít k proměně osobnosti s relativně stabilním trváním. Znovu zopakujme, že tato proměna se týká obou, jak terapeuta, tak klienta. V tom je jedinečnost a revolučnost Jungova pohledu; zároveň je v tom obsažený příslib, že poctivá terapie je i pro terapeuta nehasnoucím vývojovým zážitkem.

Transformace je v jungovské psychologii otázkou druhé poloviny života, v terapii se tudíž může odehrát až tehdy, když se úspěšně uskutečnila všechna předešlá stádia.[118] Terapie nemusí nezbytně směřovat k transformaci, dá se říct, že ji v terapii zažijí ti, kterým se podařilo aktivovat transcendentní funkci[119], ti, co jsou připraveni na dlouhou terapii, ti, pro něž se hledání smyslu v životě stalo životní cestou a nikoli jednou provždy ukončeným procesem. Až v této fázi se skutečně začíná individuace.

V dětství, adolescenci a rané dospělosti slouží transformace k tomu, aby se libido vyvlékalo zpod nadvlády endogamních pout k rodičovským imagam a rodině a připoutávalo se víc k vnějšímu, „neosobnímu“ – impersonálnímu – světu. Transformace zde tak splňuje úlohu posilování pozice ega, upevňuje jeho pozici vůči nevědomí a jeho separaci od nevědomého připoutání k objetku, aby se mohla uskutečnit normální adaptace na vnější svět.

V druhé polovině života si však individuace a s ní spojená transformace kladou jiné nároky. Tady si příroda žádá adaptaci na svět vnitřní. Svět nevědomí zde musí být znovu integrován, protože „to“, co bylo rozumné ponechat neintegrované, si nyní nachází cestu do vědomí i za cenu „sociální adaptace“. Mnohem větší důraz je tu kladený na prospektivní než regresivní význam nevědomých obsahů. Matka s celou incestní tematikou už nevystupuje v osobním hávu, mění se na Velkou matku: archetyp matky. To rovněž platí pro otcovský komplex.[120] Nyní přichází na řadu oběť a smíření protikladů. Je to období vědomého přiblížení se vlastní vnitřní celosti, integrace bytostného Já (das Selbst).[121] Z pohledu rituálu iniciace je fáze transformací, proměnou, výstupem, uzavřením, návratem hrdiny [zpět domů], vysvobozením, znovuzrozením či zmrtvýchvstáním.[122] Hrdina, potažmo iniciovaný nachází nového sama sebe, regenerovaný a obnovený je opět připravený zodpovědně zvládat úlohy života, které před ním z nezbytnosti vyvstaly. Změna, k níž dojde, či spíše změny, k nimž dochází během analýzy, nepozorujeme v podobě jasných a na první pohled viditelných rysů, ale spíše v podobě jemných, ale o to působivějších znaků. Bibli můžeme chápat jako knihu, která popisuje události, jež se kdysi staly – v pomyslném illo tempore. Anebo ji můžeme vnímat jako knihu, která popisuje proměnu objevující se vždy s novým životem, proměnu, která se rodí a je zažívaná vždy, když nás vnější a vnitřní vyzvou k duchovnímu růstu. Prvotní hřích, utrpení Krista nebo Jobovo dilema z tohoto pohledu nejsou událostmi, které se kdysi staly a dnes mají jedině historickou hodnotu, naopak jsou to procesy, které se dějí právě “zde a nyní” - hic et nunc – a budou se dít zítra i za sto let, dokud člověk bude člověkem. V tomto smyslu je třeba vnímat i archetypální drama, jež se odehrává při terapii. Skrze archetypy na vlastní kůži zažíváme drama lidstva, jež po tisíce let staví člověka před možnost vybrat si buď cestu slepého osudu, anebo využít svůj potenciál pro transformaci vlastní duše. Sublimaci v alchymistickém smyslu.[123]

Takováto změna se nestane jednou a provždy, ale přichází po každé archetypální bouřce. Vydat se na cestu duševní a duchovní proměny je nejvyšším úkolem, který si můžeme uložit, neměníme se totiž jen my sami, ale s námi i svět kolem nás; a tato malá vnitřní změna má nedozírný dopad, nedá se uchopit čistým rozumem, je zčásti iracionální, dá se pouze vnímat: „Setkáte se s osobou, která individuovala,“ říká Marie-Luis von Franz. „Ach, to je pořád ten starý John Smith – úplná pravda. On stále zůstává sám sebou. Analýza ho nezdeformovala. On je stále tím starým dobrým Johnem Smithem, kterého jste znali, nyní je ale na vyšší úrovni. Jak to můžete vyjádřit? Můžete říct, ,Cítím to’. Je v něm něco přirozenějšího, vědomějšího, klidnějšího, ať už je to cokoli, je to intenzivněji přítomné, skutečnější. Lze to však pouze vycítit. Nedá se vystihnout kvantitativním soudem, do jaké míry je to stále John Smith, a do jaké ne. Toto vyšší vědomí je něčím, co lze na druhém jen vnímat.“[124]

Vidíme, jak se lidé mění, mnohokrát je to smutný pohled. Mnozí politici a vůdcové získají moc a odhodí vlastní ideály a víru, kterou snad kdysi měli. Lidský stín, jehož nejkomplikovanější povahu nejlépe vystihuje výraz sobeckost; a zvlášť sobeckost nás nikdy neopustí. Třebaže se budeme mylně domnívat, že jsme se s vlastním stínem jednou provždy vypořádali, jednoho dne zaklepe na dveře jako Mefisto, jindy zas v šatu Herma. Individuace je proto úkolem celoživotním; můžeme kdykoli usnout na vavřínech, kdykoli! Jde o úkol skutečně zodpovědný, úkol, který si ukládá ten, komu záleží na budoucnosti nejen vlastní, ale i lidstva jako celku…

Jung napsal esej o stádiích terapie velmi sofistikovaným způsobem: ani po několikanásobném studiu se mi nepodařilo jednoznačně rozhodnout, zda se stádia vztahují k individuálnímu procesu psychoterapie, nebo k jejímu historickému vývoji. Tímto způsobem nám Jung připomíná, že odkaz jeho díla přesahuje hranice existence jedince a že je nadčasový. Individuaci a hlubinné procesy proměny, jež s ní souvisí, si Jung nevymyslel: objevil princip, kterým se vědomí sice vůči instinktivnímu nevědomí vymezí a do jisté míry se mu i vzepře, avšak to jen proto, aby mohlo hledat morální dimenzi evoluce, a umožnilo tak kontinuitu ve stvoření.

 

 

Literatura

 

  1. Adler, A., Critical Considerations on the Meaning of Life,  IZIP, svaz.III, 1924, v archívech AAINW/ATP.
  2. Adler, A., Einführung in die neuere Psychologie, 1926, v archívech AAINW/ATP.
  3. Adler, A., Psychotherapie und Erziehung, 1926.
  4. Aristoteles, Poezia, Ποιητικός, cca. 335 př. n. l..
  5. Arnold van Gennep, Rites of Passage (1909).
  6. Cosmopoulos, M. B., Greek Mysteries: The Archaeology and Ritual of Ancient Greek Secret, Routledge 2003.
  7. David Mann, Erotic Transference and Countertransference: Clinical Practice in Psychotherapy, Routledge 1999.
  8. Dieckmann, H., Methods in Analytical Psychology, 1979, Chiron.
  9. Edinger, E. F., Science of the Soul, A Jungian Perspective. Inner City Books, 1992-1998.
  10. Eliade, M., The sacred and The Profane (1959).
  11. Ellenberger, H., The Discovery of the Unconscious, New York, 1970.
  12. Franz, Marie-Louise von, Shadow and Evil in Fairytales,Zurich, 1974.
  13. Freud, S., An Outline of Psychoanalysis, 1938.
  14. Hannah, B., and M.-L. von Franz, Lectures on Jung’s Aion, WilmetteIL: Chiron Publications, 2004.
  15. Henderson, J., L., Thresholds of Initiation, 1979.
  16. Jacobi, J., The Psychology of C. G. Jung, YaleUniversity Press, 1973.
  17. Jung, C. G., The Therapeutic Value of Abreaction (1921); British Journal of Psychology.
  18. Jung, C. G., Freud and Psychoanalysis, Collected works, vol. 4, Princeton University Press, 1961.
  19. Jung, C. G., Die Psychologie der Übertragung,Zurich, 1946.
  20. Jung, C. G., Dream Analysis, Notes of The Seminar Given in 1928-1930, Routledge London, 1995.
  21. Jung, C. G., Memories, Dreams, Reflections, London, 1961.
  22. Jung, C. G., Mysterium Coniunctionis, CW 14.
  23. Jung, C. G., Principles of Practical Psychotherapy, 1935, CW 16.
  24. Jung, C. G., The Practice of Psychotherapy, in Collected Works vol. 13. PrincetonUniversity Press, 1966.
  25. Jung, C. G., The Psychology of the Transference, 1946, in CW 16.
  26. Jung, C. G., The State of Psychotherapy today, in Collected Works vol. 10. PrincetonUniversity Press, 1934.
  27. Jung, C. G., The Tavistock Lectures, PrincentonUniversity Press, 1935, CW 18.
  28. Jung, C. G. (1921). Psychological Types. London: Routledge & Kegan Paul. (Collected Works vol. 6).
  29. Jung, C. G., Die Probleme der modernen Psychoterapie v Schweizerisches Medizinisches Jahrbuch, 1929. Anglicky: Problems of Modern Psychotherapy.
  30. Kernberg, O., Severe Personality disorders: Psychotherapeutic Strategies, New Haven: Yale University Press, 1984.
  31. Mircea, Eliade, The Two and the One, 1965.
  32. Moore, R. L., The Archetype of Initiation, Xlibris, 2001.
  33. Murray, D. J., A History of Western Psychology, Prentice Hall, 1983.
  34. Ogden, Thomas, Reconsidering Three Aspects Of Psychoanalytic Technique, The International Journal of Psychoanalytic Technique, 1996.
  35. Platon, Ποιητικός (339 pr.n.l).
  36. Sedgwick, D., Introduction to Jungian Psychotherapy, The Therapeutic Relationship, Brunner-Routlege, 2001.
  37. Shamdasani, S., Jung and the Making of Modern Psychology, The Dream of a Science, Cambridge, 2003.
  38. Šolc, V., Psýché Matrix Realita, Amos, 2007.
  39. Šolc, V., Hvězdné nebe nad nami, Psychologie Dnes, 8, 2002.
  40. Turner Victor, The Ritual Process: Structure and Anti-Structure, 1969.
  41. Winnicott, D. W., Clinical Varieties of Transference, 1955-56.
  1. Adler, A., The Structure of Neurosis, publikovaný v The International Journal for Individual Psychology, č. 1, No.1.
  2. Alexander, F., a French, T., Psychoanalytic Therapy, New York: Ronald Press, 1946.
42.  Stein, Murray, Jung's Treatment of Christianity, The Psychotherapy of a Religious Tradition (Wilmette: Chiron Publications, 1985)

 

 

 

 



[1] Ze slovenštiny přeložila Miluš Kotišová.

[2] Mircea Eliade, The Two and the One, 1965.

[3] Jacobi, 1942.

[4] lat. Umění vyžaduje celou osobnost. Za umění je tu považované „umění alchymie“.

[5] orig. Wirklichkeit ist, was wirkt, Jung, 1928.

[6] Jung, 1929.

[7] Stein Murray, Jung's Treatment of Christianity, The Psychotherapy of a Religious Tradition (Wilmette: Chiron Publications, 1985)

[8] Jung, C. G., Die Probleme der modernen Psychoterapie, en Schweizerisches Medizinisches Jahrbuch, 1929. Anglicky: Problems of Modern Psychotherapy (překlad z angličtiny autor).

[9] Nathanson, Donald L., Shame and Pride: Affect, Sex, and the Birth of the Self, Norton, New York, 1992.

[10] Jung, 1929, s. 56.

[11] Cosmopoulos, M. B., Greek Mysteries: The Archaeology and Ritual of Ancient Greek Secret, Routledge 2003, s. 144.

[12] Šolc, V., Psýché, Matrix, Realita, Amos, Praha, 2007, s. 124.

[13] Compaan, A., The Dynamics of Shame and Shamelessness in Males, Chapter One, “Feeling Tones, Emotion, and the Feeling Function, dizertační práce, 1997.

[14] Jung, C. G., Die Probleme der modernen Psychoterapie v Schweizerisches Medizinisches Jahrbuch, 1929, s. 132.

[15] Šolc, V., Hvězdné nebe nad námi, Psychologie Dnes, ročník 8., 2002, č.12.

[16] Není tu naším záměrem poukázat na to, zda ta či ona myšlenka je „hříšná a špatná“, ale na psychologický proces, kdy přiznáním takto vnímané myšlenky dochází k integraci vědomí. Teprve vědomá konfrontace může vinou zatížené postoje relativizovat.

[17] Více o tomto tématu v práci: Winnicott, D. W., Clinical Varieties of Transference, 1955-56.

[18] Eugène Bleuler znovuoživil tento pojem na poli psychologie, když pomocí hypnózy dosáhl „rozpomenutí“ pacienta na traumatický zážitek, což přivodilo katarzi. V: Murray, D. J., A History of Western Psychology, Prentice Hall, 1983, s. 293.

[19] Aristotelés, Poezia Ποιητικός, cca.335 let př. n. l..

[20] Jung, C. G., Die Probleme der modernen Psychoterapie v Schweizerisches Medizinisches Jahrbuch, 1929, par. 130. Anglicky: Problems of Modern Psychotherapy (překlad z angličtiny autor).

[21] Jung, C. G., The Tavistock Lectures, Princenton University Press, 1935, CW 18.

[22] Ibid., s. 138.

[23] Projektivní identifikace: psychologický pojem poprvé použila Melanie Kleinová, představitelka školy psychoanalytického myšlení, při popisu objektových vztahů v roce 1946. Označuje duševní proces, při němž jedinec v rámci defenzivního mechanismu ega projikuje duševní obsahy takovým způsobem, že jeho chování vůči těm, jež jsou objektem jeho projekce, v dotyčné osobě vyvolává přesně ony projikované myšlenky, pocity a chování. (autor)

[24] Jung, C. G., The Therapeutic Value of Abreaction, v British Journal of Psychology, 1921.

[25] Jung, C. G., Die Probleme der modernen Psychoterapie v Schweizerisches Medizinisches Jahrbuch, 1929, odst. 134, s. 59. Anglicky: Problems of Modern Psychotherapy (překlad z angličtiny autor).

[26] Eliade, M., The Sacred and The Profane, 1959.

[27] Gennep, Arnold van, Rites of Passage, 1909. Liminalita = latinsky limen: práh, význam. V teorii A. Gennepa se jedná o druhé stádium iniciačního procesu, kdy je od iniciovaného vyžadována oběť, opuštění (sociálního statutu, tajemství apod.).

[28] Moore, R. L., The Archetype of Initiation, Xlibris, 2001, s. 10.

[29] Hartigan, F., Bill W.: A Biography of Alcoholics Anonymous Cofounder Bill Wilson, 2000.

[30] Moore, R. L., The Archetype of Initiation, Xlibris, 2001, s. 31.

[31] Ibid, s. 108.

[32] Turner, V., The Ritual Process: Structure and Anti-Structure, 1969.

[33] Jung, C. G., Die Probleme der modernen Psychoterapie v Schweizerisches Medizinisches Jahrbuch, 1929. Par. 136, s. 60. Anglicky: Problems of Modern Psychotherapy (překlad z angličtiny autor).

[34] Jacobi, J., The Psychology of C. G. Jung, 1973, s. 5.

[35] Ogden, T., Reconsidering Three Aspects Of Psychoanalytic Technique, The International Journal of Psychoanalytic Technique, 1996.

[36] Stain, M., Psychological Interpretation of Bible, 2006.

[37] Viz článek Obama vs. McCain.

[38] Edinger, E. F., Science of the Soul, A Jungian Perspective, 1992-1998, s. 89. (překlad z angličtiny autor).

[39] Ibid, s. 89.

[40] Franz, M. von, Shadow and Evil in Fairytales, 1974, s.5.

[41] Supervize, 2007.

[42] Jung, C. G., Aion: Researches into the Phenomenology of the Self, CW 9.II., Trans. R.F.C. Hull, Princeton, Princeton University Press, 1969, s. 70.

[43] Edinger, ibid.

[44] Edinger, E. F., Science of the Soul, A Jungian Perspective, Inner City Books, 1992-1998, s. 90 (překlad z angličtiny autor).

[45] „Jedním ze základních zákonů přírodního vývoje je, že se pohybuje po spirále, a skutečného zákona přírody je dosaženo jedině cestou skrz labyrint.“, Jung, C. G., Dream Analysis, Notes of The Seminar Given in 1928-1930, Routledge London, 1995, s. 136.

[46] Jung, C. G., Die Probleme der modernen Psychoterapie v Schweizerisches Medizinisches Jahrbuch, 1929. Anglicky: Problems of Modern Psychotherapy, Par. 141, s. 62 (překlad z angličtiny autor).

[47] Ibid. s. 61.

[48] Jung, C. G., Die Probleme der modernen Psychoterapie v Schweizerisches Medizinisches Jahrbuch, 1929, Par. 144, s. 63. Anglicky: Problems of Modern Psychotherapy (překlad z angličtiny a kurzíva autor).

 

[49] Povahu terapeutické práce druhé fáze shrnuje David Mann v knize Erotic Transference and Countertransference: Clinical Practice in Psychotherapy, Routlege, 1999.

[50] Jung, C. G., Freud and Psychoanalysis, Collected works, vol. 4, Princeton University Press, 1961.

[51] Ibid., s. 284.

[52] Freud, S., An Outline of Psychoanalysis, 1938.

[53] Jung, C. G., The Practice of Psychotherapy, in Collected Works vol. 13. Princeton University Press, 1966.

[54] Jung, 1966, s. 172.

[55] Pakliže se přenos správně pochopil a zanalyzoval, došlo podle Freuda k vyléčení neurózy. Dnešní analytická psychoterapie považuje přenosovou-protipřenosovou dynamiku za stavební kámen, který se uplatňuje v průběhu celé léčby; vyvíjí se a formuje v důsledku archetypálního pole.

[56] Sedgwick, D., Introduction to Jungian Psychotherapy, The Therapeutic Relationship, Brunner-Routlege, 2001.

[57] Totéž platí pro mateřskou figuru, tedy vychovatele poskytujícího femininní energii. Více viz esej o otcovském archetypu v této knize.

[58] Stein, 1985, s. 56.

[59] Jung, C. G., The State of Psychotherapy today, in Collected Works, vol. 10., Princeton University Press, 1934.

[60] Ibid. str. 161.

[61] Jung, C. G., Psychoanalysis and Neurosis," CW 4, par. 570.

[62] Jung, C. G., The Eros Theory, CW 7, par. 33.

[63] Jung, 1934, str. 159.  

[64] Kernberg, 1984, s. 9

[65] Kernberg, O., Severe Personality disorders: Psychotherapeutic Strategies, New Haven: Yale University Press, 1984.

[66] Jung, 1929, par. 148.

[67] Ibid, s.65.

[68] Winnicott, D. W., Holding and Interpretation: Fragment of an Analysis (prosim odborny redaktor definicia holding a containing !)

[69] Moore, 1987, s. 147.

[70] Platon, απολογία (339 př. n. l.).

[71] Edinger, 2002, s. 92.

[72] Jung, C. G., Die Probleme der modernen Psychoterapie v Schweizerisches Medizinisches Jahrbuch, 1929, s. 65, par. 150; anglicky: Problems of Modern Psychotherapy (překlad autor).

[73] Adler, A., "The Structure of Neurosis”, publikované v The International Journal for Individual Psychology, č. 1, No.1, 1935, s. 3.

[74] Široké veřejnosti není příliš známo, do jaké míry byl Jung ovlivněný Adlerem, pravdou je, že pojmy Jungem často používané, jako jsou kompenzace, princip finality či komplex, zavedl Adler.

[75] Jung, 1929, s. 66. 

[76] Adler, A., Psychotherapie und Erziehung, 1926.

[77] Směr založený Adlerem, - definicia odborny redaktor

[78] Adler, A., Critical Considerations on the Meaning of Life,  IZIP, Svaz.III, 1924, v archívech AAINW/ATP.

[79] Adler, A., Einführung in die neuere Psychologie, 1926, v archívech AAINW/ATP.

[80] Adler, 1926.

[81] Jung, 1929, s. 67.

[82] Jung, 1929, par. 152.

[83] Moore, 1984, s. 110.

[84] Henderson, J. L., Thresholds of Initiation, 1979.

[85] Jung, C. G..

[86] Ibid, 1929, s. 70.

[87] Ibid, 1929, s. 70, par. 161-163.

[88] Ibid, 1966, s. 63.

[89] “Když se dvě chemické substance sloučí, obě se promění. (…) Freud správně rozeznal, že toto spojení má obrovský terapeutický význam v tom směru, že dává vzniknout mixtum compositum duševního zdraví a pacientovy maladjustace.”, Jung, The Psychology of the Transference, 1946, CW 16, par. 358.

[90] 1929, s. 71, par. 163.

[91] Více v: Jung, C. G., The Psychology of the Transference, 1946, in CW 16, 163 – 323, též Stein, 1985.

[92] Dieckmann,  H., Methods in Analytical Psychology, Chiron, 1979, s. 132.

[93] Více v: Jung, C. G., Psychological Types, London, Routledge & Kegan Paul, Collected Works vol. 6, 1921.

[94] Stein, 1985, s. 55. Více na toto téma: Alexander, F. a French T., Psychoanalytic Therapy, New York: Ronald Press, 1946.

 

[95] Jung, 1929, par. 164.

[96] Šolc, 2002.

[97] Jung, 1961, s. 287.

[98] Sedgwick, s. 83.

 

[99] “Whatever happens I'll leave it all to chance
Another heartache another failed romance
On and on
Does anybody know what we are living for
I guess I'm learning
I must be warmer now
I'll soon be turning round the corner now
Outside the dawn is breaking
But inside in the dark I'm aching to be free
The show must go on…

[100] Thomas Ogden říká, že terapeut metabolizuje klientovy obsahy a pak mu je vrací. Znamená to tedy, že zrcadlí klientovo nevědomí takovým způsobem, jež je pro klienta přijatelný. Metaphors are us: Countertransference in the Writings of Thomas Ogden, Craig Morton, JAP, 2003.

 

[101] Hartman, D., Zimberoff, D., „Corrective Emotional Experience in Therapeutic Process“, Journal of Hearth-centered Therapies, 2004.

[102] Jung, The Psychology of the Transference, 1946, CW 16, par. 364.

[103] Sedgwick, 2001, s. 59.

[104] Jung, 1929, par. 168.

[105] Ibid. par. 172.

[106] Shamdasani, S., Jung and The Making of Modern Psychology, The Dream of a Science, Cambridge, 2003.

[107] Jung, CW 10, par. 495.

[108] Jung, C., G., The Psychology of the Transference, 1946, CW 16, par. 399.

[109] Edinger, 2002, s. 86.

[110] Jung, C. G., Mysterium Coniunctionis, CW 14, par. 125.

[111] Jung, 1929, par. 172.

[112] Jung, C. G., Principles of Practical Psychotherapy, 1935, CW 16, par. 23, též Jung, 1929, par. 174.

[113] Stein, 1985.

[114] Viz Dodatek teto eseje.

[115] Ellenberger, H., The Discovery of the Unconscious, 1970, s. 672; více v: Jung, C. G., Memories, Dreams, Reflections, 1961.

[116] Jung, 1961, s. 252 a násl.

[117] Jung, C. G., Die Psychologie der Übertragung, 1946.

[118] Stein, 1985, s. 64.

[119] Viz definice.

[120] Viz vztah mezi archetypem otce a otcovským komplexem.

[121] Stein, 1985.

[122] Moore, 2001, s. 187 obr.

[123] Sublimatio – viz Sublimace a transformace v této knize.

[124] Hannah, B., a Franz, M. L. von, Lectures on Jung’s Aion, Wilmette IL, Chiron Publications, 2004, s. 164. Překlad z angličtiny autor.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

5 comments on “Stádia psychoterapeutického procesu v koncepcích Carla Gustava Junga, Edwarda Edingera a Roberta Moora”

© Copyright 2023. All rights reserved Róbert Blažek - Web Development & Design