1 část: Náboženství

“Jungovská psychologie přichází s radikálním tvrzením, že psychoterapie je ve
své podstatě duchovní disciplínou. Zdůvodnění této myšlenky je takové, že
psýché se neskládá pouze z osobního obsahu; naopak platí, že lidské vědomí je
celistvě spojeno s větším, nadosobním polem Vědomí, jemuž říkáme objektivní
duše. Pro duchovně založeného psychoterapeuta jsou archetypy důležité nejen
v duchovních tradicích; působí jako hluboké struktury v psýché
ovládající uspořádávání zkušenosti a vývoj osobnosti (…).”
(Stein a Corbett, 2005, str. 2, kráceno).

Řádění Islámského státu, Boko Haram, aš-Šabáb ale i jiných, křesťanských, fundamentalistických skupin znova a znova otevírá otázku náboženského poblouznění; otázku, která pravidelně nabírá na intenzitě tím vice, čím vice těmto přívržencům hrabe. Projevy extrémního náboženství jsou patrně stará, jako náboženství samotné, výrazně se vsak zviditelnila na pozadí vzestupu sekulárního způsobu života a vzniku toho, čemu říkáme spiritualita neboli duchovnost. S tím jak pokračuje evoluce náboženského vědomí, otevírající cestu pro vice svobodomyslný pohled na Boha, je najednou vice viditelná i involuce tohoto procesu, charakteristická svou rigidnosti, dogmatičnosti, doslovnosti a jinými symptomy, které psychologové znají velice dobře, jelikož představují překážky, chcete-li obrany, jimiž si já (ego) bráni svou celistvost tváře v tvář změnám, jenž na něj zvnějšku i zvnitřku doléhají.
Učeni Carla Junga nabízí zcela jedinečný a zároveň komplexní pohled na jevy, kde společným prvkem jsou náboženské krajnosti. V první části článku se soustředím na to, co je projevem takříkajíc nedostatečného přizpůsobeni já, tedy na to, co je z pohledu analytické psychologie negativním vymezením duchovosti. Nebo jinak, na to, co není “zdravé” náboženství, tedy náboženství, kterému chybí něco doslova podstatné. Krátce zde vymezím tzv. “kredibilní” náboženství, respektive duchovnost. V druhé části vymezím duchovnost vůči její deformovaným projevům, jako jsou fundamentalismus, fanatismus, sektářství atd., společným jmenovatelem jejichž jsou náboženské zatemnění a poblouznění mysli.
Náboženství jako vztah k numinozitě
Jungova teorie ukazuje, ze náboženství jako takové je “organicky” spjato z psychikou, proto jsou všechny symboly, jež psyché produkuje zároveň její stavebními kameny. A to co nazývá hlubinná psychologie náboženstvím je vlastně projev interakce mezi já a bytostným Já, tedy mezi vědomím a nevědomím.
Náboženství ve své “čisté” funkci zrcadlí smysl (poznání), skrze který se vědomí vztahuje k obrazům a fenoménům tvořících svět; a to jak vnitřní, tak vnější. Duše přemítá v symbolickém jazyku, jak pravil již Aristotelés, (Aristotelés, citován Fieldem, 1931/1932, s. 46) proto můžeme říci, ze jsou všechny objekty našeho vnímáni zároveň symboly do té míry, do které pro nás odhalují význam a tedy umenšují strastiplnost bytí. Hloubka tohoto významu je pak přímo úměrná vědomí. Náboženství, řečeno hodně zjednodušeně, je procesem zvědomovaní, které se udává prostřednictvím postupného odtajováni významu, které v sobe nevědomí nese. Vědomi totiž, není nic jiného, než nevědomí, které bylo proměněno (transformováno). Náboženství je procesem, který tuto transformaci vnímá a skrze symboly uchopuje. Z pohledu jungovské psychologie, je náboženstvím vlastně vše, co se nás svým významem hluboce dotýká, a hlavně má schopnost měnit nás. Jak říká Jung (1940):
Pečlivé zvažování a pozorování jistých dynamických faktorů, jež jsou vnímány jako „síly“: duchové, démoni, bohové, zákony, myšlenky, ideály nebo i různá
jiná jména, která těmto faktorům člověk přiřknul ve svém světě, neboť je shledával mocnými, nebezpečnými či nápomocnými natolik, že je musel brát bedlivě v potaz, anebo natolik vznešenými, krásnými a smysluplnými, že je musel oddaně zbožňovat a milovat. (str. 8)
Náboženství se patrně vynořuje se schopnosti dávných lidí pocítit a rozeznat v sobě působení oněch mocných energií a zároveň snahy tyto síly nějak regulovat, tedy ovlivnit. A to nejen skrze smíření, ale také skrze bolestivý konflikt. První důkazy o rituálních a symbolických úkonech lidí sahají 80 až 100 tisíc let do minulosti. (Power, C., 2013) Jelikož vývoj vědomí probíhá paralelně, lze náboženství chápat jako probouzení-se člověka do existence, neboli, což je vlastně totéž: probuzení se existence do vědomí prostřednictvím člověka. Náboženství vstupuje do života tam, kde se oddělilo vědomí od instinktu a člověk se dokázal podívat na smysl svého bytí; ne už jako její pasivní článek, ale vlastně též jako jej stvořitel.
Jak už bylo řečeno, vývoj vědomí se udává zároveň s vývojem náboženství, proto je přechodem od kolektivního ztotožnění se silami nevědomí (participation mystique) k de-identifikaci, tedy individuaci. Náboženství je procesem vztahu k “božským” silám, které člověku vládnou. Vědomí slibuje relativní svobodu. Mýtičtí Prométéus i Jób, se na vlastní kůži přesvědčili, ze tato svoboda je velice úzká, přeci jenom přinesli nevědomím silám světlo a tím i možnost sebepoznání.
Síly s jimiž se potýkali dávní lidé měli bez výjimky charakter příznivý a nepříznivý, vyvolávající strašnou bázeň i nesmírnou přitažlivost. Byli na ne vázány emoce, jež určovali, jak se k nim má člověk postavit. Hlubinná podstata těchto sil pochopitelně zůstává záhadou, tak jak život samotný. Teolog Rudol Otto (Něm. Das Heilige, 1917) se tímto fenoménem zabýval během celého svého života. Nazval jej mystériem. Mystériem, které má duální povahu, protože je hrůzostrašné i fascinující zároveň (lat. mysterium tremendum et fascinas). Dle něj, má každá náboženská zkušenost, tedy zakoušení posvátna, atributy numinozity. Celá řada rituálních obřadů se stále provozuje za jediným účelem, a to vůlí vyvolat účinek numinozity pomocí určitých prostředků “magické” povahy. Jung (1938) říká, “že pojem náboženství označuje postoj příznačný pro vědomí, jež zakusilo proměnu pod vlivem prožitku numinozity.” (str. 8)
Institucionální a osobní náboženství
Nepleťme si zde náboženství jako institucionální formu “věrovyznáni” (angl. creed) s náboženstvím jako formou vnitřní transcendence (angl. spirituality), i když se tyto mohou částečně překrývat. Duchovnost stojí na čtyrech základních pilířích, jež pomáhají uchopit a pochopit energie bytostného Já. Charakterizuje je individuální, vědomý zřetel: 1) Jedinečná zkušenost nevědomí a 2) tedy individuální vztah s bytostným Já (Něm. das Selbst), 3) vědomá volba (moralita ve smyslu Kantovo učení), 4) osobní mytologie a víra, jež musí nutně zahrnovat mystérium.
Pro institucionalní formu náboženství jsou charakteristické následující: 1) Kodifikovaná zkušenost Boha, 2) předepsaná povaha víry, 3) teologie a mytologie, 4) předepsané náboženské úkony a rituály.

2 část: Temné náboženství

“Jsme-li přesvědčeni, že známe absolutní pravdu týkající se metafyzických
otázek, neznamená to nic menšího, nežli že se archetypické obrazy zmocnily
našich schopností myslet a cítit, a ty pak ztrácejí svou funkci volně s nimi
disponovat. Tato ztráta se projevuje tím, že předmět vnímání se od té chvíle
stává absolutním a nesporným a je obklopen takovým emočním tabu, že
ten, kdo o něm hodlá přemítat, je automaticky označen za kacíře a rouhače.”
(Jung, 1955–56, str. 332)

Numinozita, je nejenom stěžejním obsahem náboženství, ale také hlubinné teorie a analýzy, jakožto nástroje individuace (scelováni osobnosti). Protože je silou, která mění vědomí, žádná terapie nemůže byt efektivní, bez toho aby ji brala vážně. Numinozita, právě proto, ze “sjednocuje” jak negativní tak pozitivní energie může vykazovat dvoji účinek ve vztahu k vědomí. Může jej jednak posouvat na vyšší úroveň, nebo naopak stěpit (disociovat), tzn. sesadit zpět do primitivnějšího stavu. A to je právě stěžejním momentem, který rozhodne o tom, jestli bude vznikat náboženství jako prostředek vědomí, nebo prostředek nevědomí. To jak já náboženský prožitek zpracuje buď povede k duchovnosti, nebo naopak k její temné, zmýlené alternativě.
Jednostrannost, neflexibilita vědomí
Jestliže je naše jáské vědomí na jedné straně dostatečně otevřené novému významu a zároveň, na straně druhé, dostatečně odolné vůči vlivu nevědomí, může dojít ke spojeni (re-ligare; lat. religio – znovuspojení) nového a daného významu, tedy vývoji. Jak říká Buddhovo učení, střední cesta, cesta harmonie, je zlatá. Jestliže je struna citery (angl. zither) příliš napnutá, může prasknout, jestliže je příliš volná, nevydá líbivý tón. Já, které je příliš napnuté přemírou svých obran má tendenci uvíznout v jednostrannosti. Jestliže je já příliš volné podlehne tlaku energii bytostného Já a ztratí svou identitu. Utopí se v záplavě nevědomí. Utopení, neznamená pak smrt ve fyzickém smyslu, ale ztrátu duše, disociaci. Jednoduše řečeno obraz numinozity se rozštěpí a já z toho hrábne. Její pozitivní část zaujme dominantní pozici, já se s ní ztotožní ale její “temné” části se vědomí zbaví “vyhoštěním” do nevědomí. Pakliže je odštěpená, já ji může pouze projikovat. V tomto procesu vězí netolerance temného náboženství. Nepřítel, nepravověrný, neboli anti-Kristus se stává tím DRUHÝM.
Jelikož za základní funkci náboženství lze považovat individuaci člověka, tedy schopnost udržovat vědomý vztah mezi já a bytostným Já, nemůžeme duchovně růst, když je naše já zatemněno nevědomými obsahy. Uvědomovaní, neboli “stahovaní” projekcí je základní podmínkou zdravého vývoje.
Náboženský Fundamentalismus
Fundamentalismus postrádá zdravou schopnost nahlédnutí nevědomého ztotožnění s temným obrazem numinozity (identifikace) a doslova buduje svou ideologii na pokroucených představách reality. Já je “zhypnotizováno” archetypální rajskou představou omnipotence, dokonalosti, absolutní spravedlnosti, nesmrtelnosti. Islámský stát, kupříkladu, se snaží obnovit ztracené Islámské království tím, ze slibuje ráj na Zemi; snaží se tak ustanovit reálnou ideu, která je vlastně infantilní fantazii a má pouze jako fantazie existovat. Čím vyšší je idealizace nějakého cíle, tím nižší je de-humanizace všeho, co je vnímáno jako překážka jeho dosažení. Čím více je realita de-idealizovaná, tím více narůstá touha po úniku do ráje. Snad proto se radikálnímu fundamentalismu daří nejvíce v ekonomických a morálních ruinách. Mladým, poníženým, nezaměstnaným, svobodným a nevzdělaným mužům statisticky hrabe z náboženství nejčastěji. Duše se přirozeně obrací k nebi, pod tíhou traumat.
Protože je obraz bytostného Já takříkajíc pokroucen traumatizovaným já začne fungovat na bázi primitivních impulzů, jako je snaha nastolit moc, dehumanizaci a eliminaci nepřítele a podobně.
Charakteristiky propadnutí Já nevědomí
Charakteristiky propadnutí Já nevědomí jsem popsal v knize Ve jménu Boha (2013). Jen krátce; mezi obecné podmínky spadají:
1. pýcha (hubris),
2. etický infantilismus,
3. nevědomá identita,
4. nedostatek aidos,
5. umenšení svobodné vůle,
6. neadekvátní regulace numinozity,
7. ztotožnění s bytostným Já a
8. méněcennost vědomí.
Druhá skupina vlastností se týká kognitivního procesu a přístupů k náboženským
výtvorům (písmům a učení). Tyto vlastnosti lze popsat rovněž jako kognitivní charakteristiky; vyznačují se těmito rysy:
1. konkretismus a doslovnost,
2. historicismus a vnějškovost,
3. selektivní racionalita,
4. nekonzistentnost a intelektuální strnulost,
5. pseudo-intelektuálství,
6. absolutismus a neomylnost,
7. milenialismus a mesiášství a
8. dogmatismus.
Třetí skupina vlastností vystihuje, jak se lidé trpící propadnutí Já nevědomím (theokalypsou) vypořádávají s afektivní (emoční) kvalitou numinozity. Tyto charakteristiky nazýváme charakteristiky afektu; zahrnují:
1. asymbolismus,
2. jednostranné zaměření vědomí,
3. neadekvátní vztah k paradoxu,
4. zvnějšnění archetypické energie bytostného Já,
5. disociativní selektivitu,
6. morální nadřazenost a morální manicheismus,
7. reaktivitu a
8. strach z nového a strach ze změny.
Za vzestupem temného náboženství se vždy skrývají jevy, které můžeme nazvat faktory regresivního přizpůsobení Já. Jsou to převážně 1) nezvládnutí vývojových přechodů, tedy poruchy vývoje, 2) indoktrinace, 3) traumata a smrt, respektive strach ze smrti. Všechny jevy, které mají odstrašující, fragmentační vliv na Já jej přenechávají napospas temným energiím bytostného Já. Strach z absolutní konečnosti, strach z nejistoty, nejednoznačnosti, studu, ženskosti, pochyb, vědeckosti, sekularity, modernity a tak dále, vytvářejí vnitřní napětí, které se projevuje reaktivitou a nenávistí vůči těm, kteří těmito “neřestmi” (tedy hodnotami) disponuji. Jde tedy o strach z vlastního nevědomí, který živý fundamentalismus. Zároveň je tento právě výzvou, protože skrze jeho integraci může dojit proměny.
Jak řekl Lionel Corbett (1996), “je to proto, že numinózní zkušenost přesně ladí s naší patologií, našimi potřebami Já a oblastmi zranitelnosti. Právě těmito místy se archetypy snaží vstoupit do osobností za účelem jejího restrukturování a uzdravení (str. 30). Tímto lékem je převedení konkretních a doslovných obrazů, jež jsou uvězněny v nevědomí, na symboly. Symbol já osvobozuje a umožňuje plynutí zdravého náboženství. Tak jak byl Odysseus zachráněn Hérmem, který jej přišel na Ogygii probudit z poblouznění krásné Kalypsó, tak může symbol vyléčit já, když mu začne z náboženství hrabat.
Vlado Šolc

Jestli, máte milí čtenáři zájem o hlubší probádáni tohoto tématu, dovoluji si Vas tímto pozvat na PŘEDNÁŠKU:

„Temné náboženství:
fundamentalismus a extremismus z pohledu jungovské psychologie“

DNE 19. 9. 2015 v PRAZE 10:00 – 13:00

Svaz českých a moravských výrobních družstev
Václavské nám. 21, 113 60 Praha 1
Pozor!! Vchod z Jindřišské ulice vedle obchodního domu DEBENHAMS
Vstupné: 340,- Kč
Snížené vstupné: 270,- Kč

Vladislav Šolc (* 1972, Prešov). Jungovský analytik, klinický psycholog, psychoterapeut, spisovatel a filosof. Vystudoval klinickou psychologii na FF UK v Praze. Momentálně působí v Glendale (Wisconsin) a Chicagu (Illinois). Autor knih Ve jménu Boha, Fanatismus v pojetí hlubinné psychologie (Triton, 2013), Archetyp Otce a jiné hlubinné psychologické studie (Triton, 2009), Psyché Matrix Realita (Amos, 2007).

Diskuze:
Solc, Vladislav “Když lidem z náboženství hrabe”, Psychologie.cz,2015