Přemýšlejme o něm. Ukazuje nám mnohé z toho, co jsme potlačili a vytěsnili.

„Lidé, kteří jsou si sebou příliš jistí, jsou ve skutečnosti nejistí. Celý náš život je nejistý. Pocit nejistoty je tedy blíže pravdě než iluze a klam jistoty,“ napsal Carl Gustav Jung. „Z dlouhodobého hlediska přežívá ten, kdo je lépe přizpůsobený.“ V čem ve světle takového uvažování vězí tajemství úspěchu Donalda Trumpa? Nad tím se zamýšlí jungovský analytik Vlado Šolc, který žije ve Spojených státech a tento fenomén bedlivě studuje od počátku prezidentské kampaně v USA.
Narcismus má v zásadě dva různé, ale vzájemně propletené kořeny. Buď je to rané trauma, nebo vysoká míra očekávání, nároků okolí.

U traumatu jde o intenzivní oslabování ega (já) bolestivými útoky. Pocity studu a nedostatečnosti, jež bolest produkují, vedou ke kompenzaci a vytvoření nezdravého obranného narcistního postoje, kdy já říká „já se nedám, jsem silnější a výjimečnější, než si myslíte. Ti, kdo mě měli ochránit, selhali, proto se musím spoléhat pouze na sebe sama.“ Tím se však ztrácí i láska k bližnímu…

Narcistní ekvilibrium, jak je nazvali Heinz Kohut a Otto F. Kernberg, je ve vyváženém stavu, když já balancuje mezi schopnosti ustoupit a útočit; uplatnit zdravou míru inferiority (méněcennosti) a grandiozity (velikášství). Zdravé fungování vyvažuje přirozené pocity studu a malosti. Bez notné dávky grandiozity bychom nedokázali podstoupit riziko a překonávat běžné bolesti.

Když ale já ztratí s touto bolestí kontakt, propadne hypnóze vlastního obrazu, tak jako Narcissus z řecké báje. Nemesis, bohyně spravedlivého osudu, lstivě přivedla Narcise k tomu, aby se zamiloval do Echó, krásné nymfy, která dokázala pouze opakovat to, co Narcissus vyřkl.

Trauma zpravidla buduje obranný postoj. Ten vytváří kompenzační fantazii, jejímž cílem je uchlácholit negativní traumatické vzpomínky. Často vede k narcismu, který pak hledá zdroje moci pouze v obranách já (Freud navíc zdůrazňoval autoerotický aspekt narcismu). Tím se vzdaluje svému nevědomí a odštěpuje (split-off) nechtěné pocity ze svého zorného pole (do nevědomí).

Přemíra idealizací

Druhá forma narcismu pramení naopak z nedostatku nesnází, které přispívají k budování obran a odolnosti vůči nepříznivým podmínkám; je výsledkem nezdravého nafouknutí (inflace) já přemírou idealizací. Já si nevybuduje své obrany v reálném světě, protože je udržováno ve zlaté kleci. Jinak řečeno i běžné nesnáze jsou vnímány jako velice bolestivé, protože já zůstává ve stavu infantilní citlivosti.

Tento druh narcismu vzniká neustálými nároky a očekáváními, že dítě bude chytré, bohaté, vzdělané a podobné jako táta nebo máma. Já je pod neustálým tlakem kritiky, jež může byt velice explicitní, nebo vzniká jako pocit a výsledek nevyřčeného tlaku. Grandiozita je živena neustálým poukazováním na výjimečnost, podporována snadnou dostupností všeho, co si zažádá. Já strádá nedostatkem opravdové lásky a obrátí se „autoeroticky“ k sobě samému.

Narcistní osobnost ztratila kontakt se svým studem a méněcenností. Na povrchu velice silná, uvnitř ale překypující úzkostí a strachem.
Nedostatek nesnází postupně formuje falešný ideál, který opovrhuje slabostí. Paradoxně se jí ale nesmírně bojí. Slabost je vnímána jako velice ohrožující pro „dokonalou“ osobnost, která si tuto slabost za žádných okolností nemůže přiznat. Co se ale stane s pocity studu a nedostatečnosti, které jsou nevyhnutelné? Jsou kritizovány, opovrhovány, snižovány, a tak postupně vytlačovány do nevědomí. Neuróza, říká Jung, je stále náhražka za legitimní utrpení.

Vzniká narcistní osobnost, jež ztratila kontakt se svým studem a méněcenností. Na povrchu velice silná, uvnitř ale překypující úzkostí a strachem. Nežádoucím strachem. Jak se ale zbaví této úzkosti, jejíž intenzita je přímo úměrná tlaku potlačení? Projekcí na vhodný objekt! Již se nemusím bát svého já, protože jsem našel viníka mých problémů ve vnějším světě. Ať jsou to Židé, Romové nebo muslimové… Náboženské války se od věků vedly ve jménu dokonalého božství a proti „zlu“, jež nepřítel ztělesňoval.

Jestliže se obsahy a energie zcela „odtrhnou“ od vědomé kontroly, sestoupí na úroveň kolektivního nevědomí a „vyprodukují“, resp. vyprovokují mytologický obraz dobra a zla. Já se identifikuje s hrdinou spásy, spasitelem, a „temné“ emoce jsou vymrštěny ven.

Dochází k zjednodušení a černobílému vidění světa. Emoce naberou syrových, nízkých rozměrů. Zlost a strach se vyjadřují lehce, protože jsou jednoduché a „oprávněné“. Dilema, jež pramení z komplexnosti emocí a morálního vhledu, odpadá. Jde o hru, kde vítěz bere všechno, s poraženým není soucitu. Není moc prostoru pro kompromis, empatii či uvažování…

Já vám ukážu!

Donald Trump hraje přesně tuto hru. Osobně Trumpa neznám, pokud bych ale měl diagnostikovat osobnost, kterou znám z médií a dostupných zdrojů, tak bych v ní našel výrazné prvky antisociální, hraniční, histriónské a narcistní, jež se navzájem prolínají. Co si pod tím představit?

Histriónske aspekty: teatrálnost, hraní na city, mučednictví, sebestřednost, citová plochost.
Antisociální prvky: zlost, výbušnost, egoismus, nedostatek empatie a ohledu na ostatní.
Narcistní prvky: pocit výjimečnosti, speciálních nároků a „oprávnění“; namyšlenost, sebeobdiv, opovrhování ostatními, neschopnost kompromisu, neschopnost prohrát, neschopnost blízkosti, autoritářství, pomstychtivost a náchylnost k hněvu; dokážou stěží odpouštět a zranění si nesou dlouho v sobě.
Hraniční prvky: nestabilní sebeobraz, emocionální nevyváženost, manipulativnost, podstoupení rizik, černobílé vidění světa, defenzívnost atd. (Původně zahrnoval narcismus mnoho z těchto rysů, až později byly kategorizovány více specificky.)
Příkladů v denním tisku je nespočet. Osobnost s převahou těchto komponentů je klasifikována jako klastr B poruchy osobnosti. Jako takové představují vlastně zaseknutí na různých úrovních dětského vývoje já.

Za poruchu je považujeme tehdy, jestliže překročí rámec normálního a funkčního užití, tedy jsou-li užívány příliš často a v míře, která neprodukuje řešení, ale pokračování konfliktu.

Zdroje blízké Trumpovi uvádějí, že se rozhodl kandidovat na prezidenta v roce 2011 po White House Correspondents’ Association Dinner, kdy si na jeho účet dělal vtípky Obama. Prý se hrozně urazil a rozhodl se pomstít. Jestli to je pravda, tak by se jednalo o tzv. typické narcistní zranění, tedy zranění, které krvácí velice dlouho. Má za cíl se pomstít a zřetel čistě osobní.

Pro naši analýzu je jedno, jestli Trump opravdu touto poruchou trpí, nebo ne, protože se zaměřujeme na to, jaké procesy momentálně v americkém předvolebním boji zrcadlí. Jinak řečeno, zaměřuji se na narcistní komplex americké psyché, jemuž Trump umožňuje ožít. Týká se vlastně nás všech. My všichni se s Trumpem díváme do zrcadla!

Psychologové diskutují, jestli je Trumpova kampaň vykalkulovanou strategií, nebo je prostě jen sám sebou. Osobně se domnívám, že je kombinací obojího. Trump je obrazem i odrazem své politiky.

„Nikdo nezná systém lépe než já, proto jen já sám ho můžu napravit.“ Donald Trump
Když sledujete jeho projevy, vidíte, jak se nechává unášet vlastními „intuitivními“ nápady, jež spontánně vyvstanou a vyburcují dav, který mu na oplátku zrcadlí jeho velikost. Dalo by se říci, že se otevírá archetypálnímu proudu amerického narcismu, a tím se jím reflexně pro dav sám stává. Hraje roli, již od něj dav očekává, a vzájemně se hecují k překročení hranic tabu.

Trump říká věci, které si doteď žádný kandidát na prezidenta nedovolil. Že by klidně použil jaderné zbraně, nebo naznačí, že nechává na NRI association, aby se zbraněmi vypořádala s Hillary. Hraje se slovíčky jako komik, ve dvojsmyslnosti je ale většinou agrese a důraz na nadřazenost. Podsouvá obraz silné a imperiální Ameriky. Je o něm známo, že po večerech četl Hitlerův Mein Kampf dávno před kandidaturou na prezidenta.

Trump mistrně využívá manipulace, která v minulosti pomohla k moci diktátorům. Využívá mytologický obraz zkázy a následného spasení. Snaží se vytvořit pocit ohrožení a pohromy. Prezentuje současný stav Ameriky jako zoufale zkorumpovaný, před apokalypsou. Pak odhalí nepřítele: jsou jimi černoši, Mexičani a muslimové, Čína. Nakonec nabídne pocit velikosti a moci: guruovsky prohlásí, že on sám tento úpadek dokáže zvrátit, a s triumfálním patosem vytasí pár prázdných sloganů typu „čeho dost, toho dost“ nebo „jedině se mnou budete v bezpečí“.

Velkolepá hra projekcí

Trump se moc netrápí tím, že vlastně nemá detailní předvolební program. Postavil svou kampaň na charismatu a emocích. Jako šaman čte bouřlivé nevědomé pochody davu a burcuje k jejich zrcadlení. Říká to, co si mnoho jeho příznivců tajně myslí, ale zároveň přitahuje projekce těch, kteří ho nenávidí, a umožňuje jim, aby ho démonizovali. Osvobozuje dav od civilizačního požadavku držet všechny ty „politický korektní“ postoje úzkostně pod kontrolou.

Legitimizuje tak vlastně narcistní nevědomé impulzy, které až do teď držela pod kontrolou energie, již Řekové nazývali Aischyné, bohyně úcty, pokory a společenských mravů. Šovinismus, rasismus, nacionalismus, konspirační teorie a vulgárnost si najednou našly jednoduchý průchod na světlo světa. Být narcistou již není neřestí, ale ctností.

Pro mnoho lidí se jedná o nesmírnou úlevu. Všechno to, co se říkalo jenom v kruhu blízkých a za zavřenými dveřmi, je najednou na televizních obrazovkách. Říká to člověk, který je bohatý a vlivný, dokonce může být i prezidentem! Být vzdělaný a snažit se najít smysl ve všech těch složitých informacích a proudu názoru se najednou jeví jako zbytečné. Pro mnohé je to osvobozující pocit, jehož sílu neradno podceňovat. Nevědomí je jako opium.

Otevírá Pandořinu skříňku temných emocí a ospravedlňuje jejich vyjádření. Dokáže se naladit na vlnu nevědomého strachu, který v Americe tiše doutná. Přichází právě ve chvíli hlubokého přerodu, který s sebou přináší chaos. Vyhrocené emoce k tomu patří. Mnoho mužů přišlo o práci v průmyslové výrobě, nedokázali se rekvalifikovat a vzdělat. To je velice ponižující. Co bude dál? Je to strach bílé maskulinní, patriarchální síly, která se cítí ohrožena.

Tradiční republikánské hodnoty jsou pomalu, ale jistě rozpouštěny v liberálnějších postojích většiny. Amerika (to platí také pro západní Evropu) se mění, a to dost rychle: mileniáni hledají duchovnost a opouštějí tradiční náboženské instituce, role otce jako ochránce a „hlavy“ slábne, sílí ženská emancipace, emancipace černochů (jež výrazně posílil Obama), hispanizace, sexuální tolerance, slábne i vliv korporací, jež představují tradiční patriarchální moc. Idea supervelmoci se hroutí a Amerika si pomalu zvyká na to, že se stává rovnou součástí celku, a ne nadřazeným vládcem světa, jak mnozí věří.

Mnoho republikánů právě toto vnímá jako velice ohrožující. Samozřejmě týká se to mnoha Američanů, nejenom republikánů, kteří věřili v mytický, tzv. americký sen o nekonečných možnostech a ekonomickém růstu. Mytologie popkultury nafoukla očekávání do nebes. Najednou vidí, že se nestali milionáři, a bojí se, aby nepřišli o to, co mají!

Pak přichází muž s velkým penisem, jak se sám chlubí, „miliardář“, jenž má ve své věži zlatý záchod, střídá krásné manželky a říká, že i oni mohou mít vše. Skrze identifikaci si mohou snít svůj velký sen! Trump máloco skutečně prezentuje, většina jeho kampaně je založena na implicitních postojích s náznaky rasismu, nadřazenosti bílé rasy a podobně. Jsou to postoje, o kterých se dá těžko veřejně mluvit, poněvadž jsou založeny více na emocích než na racionálně odůvodnitelných názorech.

Jeho příznivci jsou v konfliktu, protože na jedné straně věci dávají logicky smysl, na druhé straně se jim já bouří na citové úrovni. To produkuje zpravidla výbuch zlosti a útok, jenž nevede k řešení, ale zase jenom pocitu hořkosti a konfliktu. Trump přináší zdánlivá řešení, která přeložena do psychologického jazyka říkají: „nebudeme držet na uzdě své pocity méněcennosti a ohrožení, ale dáme jim volný průchod, vyhrajeme.“ Řešení nejsou praktická, pouze emocionální!

Trump jako „mesiáš“ této změny vlastně umožňuje svým stoupencům projikovat na něj jejich vlastní nevědomí. Trump se dokáže na tyto nevědomé vlny lehce naladit. Je jako šprýmař (trickster), který vám dá přesně ten pocit, který právě cítíte. Nesoudí vás, jenom odměňuje svým snem, že budete zase veliký! (Great again.) Sám se jím nechává zrcadlit a vést. Trump je produktem této nevědomě energie a zároveň jejím katalyzátorem.

Jeho fenomén vedl k rozkolu republikánské strany a pravděpodobně povede k jejímu zániku v podobě, jak ji známe dnes. Tak jako si Narcissus vzal život bodnutím do srdce, tak i tato strana a s ní narcistní obraz americké psyché budou muset zemřít rukou své Nemesis, bohyně odplaty, kterou na sebe bezděčně přivolali.

Literatura:

Nahmyas, A., A Tale of Two Societies, The American Spectator, 2015
Cruiz et al., A Clear and Present Danger: Narcissism in the Era of Donald Trump, Chiron, 2016
Meade M., The Threat Of Tyranny, Huffington Post, 2016
McAdams, D., P., The Mind of Donuld Trump, 2016
Singer, T., If Donald Trump Had a Selfie Stick, We’d All Be in the Picture, Moyers & Co., 2016
Hamblin, J., Donald Trump: Sociopath?, The Atlantic, 2016
http://ashevillejungcenter.org/election2016/viewing-portal/
Kimmel, M., Angry White Men: American Masculinity at the End of an Era, 2016, Barns & Nobels
Kernberg, O., Borderline Conditions and Pathological Narcissism (The Master Work Series), 1995, Amazon Kindle

Vladislav Šolc – Publikovano v Psychologii.cz 31.8.2016